Bávo má narozeniny, my máme přání jediný…

Dluga ljeta, dluga ljeta, živijo. Nikdy bych neřekl, že s nějakým autem budu slavit jeho patnácté narozeniny a autíčko přitom bude v plné síle.250.000 km a 15 let je pro většinu „obyčejných“ vozů poukazem na šrotiště nebo přinejmenším kasičkou na peníze. Jezdil jsem v takto starém Mercedesu 240D a neprojevoval, kromě toho, že byl od přírody příšerně líný, žádné známky stáří. U Audiny jsem to, počítaje do deseti let ale už zažil. Pak ji ten chasník, co jsem mu ji prodal zrušil a tak dál nevím.

BMW 525i, co jsem měl od roku 1992 do roku 1997 rezavěl „jako prase“. Asi nepovedený kus, nevím. Klempíra, kterému jsem za vyspravení dal dvacet litrů mi hlásil: „Jirko, to auto hned prodej“. A kupec si to auto spravil a sloužilo mu nejméně pět dalších let.

Já si myslím, že chlapi se spíš shodnou na ženský než na autě. Já tehdy dostal velmi slušnou provizi a chtěl jsem si udělat radost a tak oko mé padlo na osmiválec.  S postupem času ale dospívám k názoru, že třílitrový šestiválec, tedy BMW530i by byl býval stačil a nemusel to rovnou být BMW540i. Diesel ale nechci.

Ale jako v manželství, co člověk koupí, to má a často takový svazek s autem vydrží déle než kdejaké manželství. A každý muž se velmi často domnívá, že to auto, co si vybral a koupil, je to to nejlepší, co mohl dostat. A to až do další vážné poruchy nebo, v případě manželství, rozvodu.

Ti, co mě podezírají, že nečtu pozorně ani vlastní texty, natožpak ty cizí, mají většinou pravdu. A tak jsem nedávno četl jednu takovou stížnost na „nemožné řidiče důchodce“, ke které bych rád dodal, že se nejedná ani o ekvivalenci a ani o implikaci.

Protože, velká závislost zde není. To, že je někdo důchodce ještě zdaleka neznamená, že špatně řídí a ten, kdo špatně řídí, nemusí nutně být důchodcem. Autor toho článku si stěžoval, jak je „nemožné“ předjet loudajícího řidiče.

To není nic těžkého, pokud to umím a nemám „tu nejchromější krávu z celého stáda“. Lze to opravdu pouze umět, podřadit, nebát se ten motor roztočit a předjet „dědka“ nemůže být žádný zvláštní um. To jsou jen takové pověry.

Zajímavé jsou také žvásty o silničních pirátech, ze kterých zákonitě vyplývá, že k tomu, aby se řidič stal silničním pirátem, tak nesmí nikoho zabít a naopak, pokud někdo pár lidí na silnici pozabíjí, tak je mu cesta k „silničnímu pirátství“ navěky uzavřena.

Je v kategorii „neviňátek“, která za nic nemohou, protože „ono se to tak stalo“. „Předjížděl jsem na plné a představte si, proti mně auto. Kdo by to řekl, že? A ti dva mrtví? No, to je právě daň té náhodě, že tam někdo jel“.

Myslíte si, že si dělám legraci? Ani náhodou? Ten, kdo udělá nějakou „myšku“, která jinému připadá jako pirátský čin, je, z rozhodnutí lidu, pirátem, zatímco pachatel smrtelné nehody žádným pirátem není, protože to nechtěl, nepředpokládal, nevěděl.

Ale o tom právě to řízení vozu je. Abychom předpokládali, abychom věděli, abychom nebyli překvapeni ze situace, která nastala. Abychom měli dost času brzdit, dost času reagovat. A to nás žádné předpisy, ani jejich úzkostlivé dodržování, nenaučí. To se musíme naučit sami.

A na závěr, jak jinak, naši dva „nesmrtelní piráti“. Trpišovský a Lacina. U Trpišovského to vidím tak, že má pirátský, velmi ostrý, způsob jízdy v krvi a jiný už nebude. Přesto si myslím, že ta jeho poslední souzená nehoda se odehrála trochu jinak.

Toho prvého řidiče nepředjel pravým, ale přibližovacím pruhem, což je praktika povolená a ten řidič černého „meďoura“ do něj naboural proto, protože nedodržel bezpečnou vzdálenost.

Tu musím (ale ani já to nedělám) dodržet vždy, když mi tam pirátsky někdo vjede. Ovšem, ani já to nedělám, když mi tam někdo z pravého pruhu dálnice pirátsky vjede, jako tomu Lacinovi, tak nebrzdím a nechám vzdálenost mezi vozy na úplném minimu.

A tím oslím můstkem jsme se dostali k „pirátovi“ č. 1. co se trestu týče, Luboši Lacinovi. K němu mohu pouze říci, že měl mít lepší nervy. Když mu tam nějaká Káča z pravého pruhu bez rozhlédnutí vjede, neměl ji houkačkou poučovat. Z toho vše vzešlo.