1967: 19 let v Hamburgu a konec krásného socialismu

Je absolutní mýlkou, že člověk může být šťasten pouze v demokracii. Demokracie je jen jedním ze způsobů vlády a je vždy hodnocena, jakou míru prosperity a také svobody občanům toho kterého státu poskytuje.

A i když míra svobody je mizivá a hmotná úroveň obyvatelstva nízká, tak přesto může být člověk šťasten a mnohdy i spokojen. A to proto, že to jen velmi málo závisí na vnějších faktorech. A proto i my, když se nám v roce 1966 otevřela vrátka na Západ, jsme byli šťastni a nad Novotného režimem jsme vůbec nemudrovali.

Mudrovala nad ním ovšem parta zapšklých komunistů, kteří si po roce 1948 "smočili zobák" v teroru a po dvaceti letech to chtěli "napravovat". Napravili tak jedině velké kulové hovno, přivolali na nás preventivní zákrok Rusáků a pak se ještě bezostyšně prohlásili za disidenty.

Ovšem, v roce 1967 vypadalo vše jinak. Již rok fungoval systém výjezdů na pozvání, ke kterému naprosto postačovala olepená a orazítkovaná obálka ze Západu. A tak i já, devatenáctiletý chasník,v pase německé a francouzské visum, jsem se přes Rozvadov vydal do Paříže.

A abych si cestu zkrátil, tak jsem se na dva měsíce zastavil v Hamburgu, v mládežnické ubytovně (Jugendherberge) Auf dem Stintfang. Nebylo to vlastně vlastně regulérní zaměstnání, regulérní práce, byla to taková studentská prázdninová brigáda.

Peněz málo, jen takové kapesné. Ale práce prima s plným zaopatřením. S ubytováním se stravou a dokonce i s prádelnou. A můj studentský pokojík měl tu obrovskou výhodu, že přiléhal k dívčímu křídlu dveře se z naší chodby nezamykaly.

Občas si na tu dívčinu, Sylke se jmenovala, vzpomenu a i když jsem já už dávno nebyl "nepolíbeným jinochem", tak s ní to bylo pouze takové to "nadpasové" mazlení. Do tajných dívčích komnat jsme nezabrousili a ani tehdy a ani dnes mě to nemrzelo.

Ovšem, co se sexu, a to prodejného, hraje Hamburg první ligu. Námořníci jsou týdny, někdy i měsíce na moři a tak připlouvají nafutrováni jak penězi, tak testosteronem. V tom se tak trochu podobají uprchlíkm, ale určitě jsou jako zákazníci vítáni víc než oni.

Jakési trdlo píše na Wikipedii, že na hamburské Reeperbahn v hamburské čtvrti St. Pauli je povolena prostitutce. To je Unsinn, prostituce je legální po celém Německu a příjmy z ní jsou normálně zdaňovány, ale druhá věc samozřejmě je, kde je nabízení sexuálních služeb povoleno a kde zakázáno.

Stejné trdlo píše v tom samém příspěvku, že v nějakém nočním lokále tam hráli také Beatles.

To je samozřejmě nesmysl. Ten klub se již přes 50 let jmenuje Star Club a funguje dodnes.

A k nočnímu klubu, v našem slova smyslu, tedy k prodeji sexe měl tehdy a chci věřit, že  dnes, velmi daleko.

Ale sex v Hamburgu je a v mé době se prodával hlavně v ulici, která se jmenovala Herbertstrasse.

A toto vám musí naprosto stačit: TheHerbertstraße (formerly Heinrichstraße) is a street in Hamburg's St. Pauli district. The narrow, short street is notorious for its prostitution (about 250 women).

Takže jednu žertovnou historku s prodejnými ženami na konec. Byli jsme čtyři pomocníčci, "Jugendherbergshelfer". Jistý Wolfgang, takový náš předák, Ernst August, to byl takový bručouna naproti tomu Peter byl velký srandista.

A ten mě vždycky vzal do té proslulé Herberstrasse (uzavřené pohledům zvenčí) a tam začal s nějakou dámou jakoby vážně licitovat o chystaném sexuálním výkonu. "Dáma" ovšem brzy pochopila, že si z ní dělá prdel a práskla tím svým malým vyjednávacím okénkem.

A my měli zábavu zdarma a šli pak na pivko do hospůdky Käpt'n Brass zalít tu legraci malým pivkem. To tehdy nestálo víc než 50 pfenigů.

A jednou jsem v té hospůdce potkal dvojici Čechů, byli to nějací tací nemrcouchové, protože s sebou měli moc hezké děvče a vůbec se k němu neměli.

A když jsme se loučili, vtisklo mi to děvče do ruky útržek cigaretového víčka se svým telefonním číslem a mně se změnil celý svět. Tedy, alespoń na dva roky.

A doufám a pevně v věřím, že teď snad každý pochopí míru mé nasranosti na tzv. Reformní komunisty, kteří nejprve v 50. letech buď páchali zvěrstva nebo je podporovali, popřípadě schvalovali, aby se pak, jako třeba Ludvík Vaculík (KSČ: 1945-1967) tvářili jako reformátoři a směřovali osud národa vstříc tragédii.

A v rámci jednak hodně přiblblého konceptu socialismu s lidskou tváří a ještě horšího provedení, kdy kvůli svým sobeckým zájmům dopustili to invazi, tak bych lim rád vzkázal, pokud jsou ještě naživu, že bych je s chutí nakopal do prdele.

Howgh.