Slovo o víře, která chybí člověku

Kdokoliv přijme víru, oddá se Bohu, jen ten, co nevěří pozná jeho druhou stranu, která nemusí být tím, čím se vydává.

Jak věřit bez zázraku, který otevírá oči ke stvořiteli (pracovní název)

Na počátku všeho stojí víra. Však jsou lidé, kteří víru mají slabou jak život sám. Tito lidé nedbajíc ničeho, co víra nabízí a myslí, že zmoudří tím, čeho dosáhnou v životě buď vlastní pílí, či zákonným způsobem, přitom si vůbec neuvědomují, že víra dotváří celkový obraz, kdy člověk dodá všemu, co má, ne tím, co uzná za vhodně, ale co mu přikáže jeho víra. Vírou tak žijeme všichni, jenže jakou vírou žijeme?

Většina víry produkuje neznalost situace tím, že není vírou. To že něčemu věřím neznamená automaticky, že je skutečnou vírou. Tady se musíme zastavit a říci co je skutečná víra a co je víra neuvěřitelná.

Neuvěřitelná víra je ta, co člověk si vytvoří na své cestě a dokládá mu svůj vlastní postup. Taková víra zaujímá v životě člověka důležitou funkci tehdy, když lidé nechtíc jít dál konají a myslí si, že konají to nejlepší. Bohužel, nekonají. Jejich víra se stane časem produktem toho, o kom se nesmí hovořit. A proč? Protože cokoliv, co není v Bohu způsobem, že je ukotvené v životě, je nakonec pohlceno touto mocností, která rozhoduje o životě i nebytí lidí. Tato mocnost se nazývá ošklivými slovy jako třeba ďábel, jenže všichni ti co ji takto nazývají ji neznají. Tato síla je objímající, jako matka, která dává svému potomku vše, co potřebuje, aby zdárně rostlo, a tímto se pomalu přibližuje k výslednici sil, které nevědomky živíme. Víra v tomto pojetí člověka tvoří zlo a to tak, že výslednicí je dobro, jenže ne naše, ale druhých, kteří konají, jak nejlépe dovedou. Na nás tedy zůstane jen ta studená kaše, která se odbývá tím, že koná, jako se jí a tím se dostáváme k vývoji člověka v lásce a víře, která zaujímá v životě člověka přední místo.

Ta druhá víra, tedy skutečná je zapříčiněna vírou ve stvořitele. Nic jiného nemůže být zakotveno ve víře, jen toto a stvořitel prostřednictví nás koná a to takto:

Jsou-li lidé konající a věřící, konají dobro a dokáží povznést cokoliv k Bohu, na opak se chovají lidé, kteří nejdou s ním a konají ve svém zájmu, která zaujímá postoj člověka vyvrhele Božství, které koná prostřednictví toho, o kom se nesmí hovořit. Což znamená, že v každém případě jdeme se stvořitelem, jen v tom prvním případě vědomě a vědoucích si věcí budoucí konající dobro v rámci možností člověka, zatímco v druhém případě konající a poznávající marnost života, který zaujímá v nich první místo. Tato marnost se zobrazuje jako Májin závoj, který nedokáží prohlédnout a konají tak zlo, které není zlem, ale dobrem, jen produkt tohoto dobra připadne druhým, a zatím co jim zůstane jen produkt onoho zla.

Tímto se dělí život na dvě části a tímto se dělí život na části vědmou a nevědomou, kdy víra je vědomou části stvoření a nevědomá je tvořená závojem Májín, který zakrývá pravdu poznanou tak, že obdrží zlo.

Tato dualita je tak vysoká, že lidé produkující vše ve hmotě by řekli, že neexistuje spravedlnost, a přitom nevidí jednoduchou věc. Nevěří a jdou protkávajíc vše jednotou, a to jednotou tvořící vše. Takto jedná člověk nechtící poznat víc.

Myslím, že jsem napsal vše, jak nejlépe dovedu a budu se těšit na vaši víru, která vytryskne z Vás, jak pramen zázračné vody na poušti. Kde každý pramen je malým zázrakem.

J.H.