Slova nebyla pochopena duší

Proto se stala zatvrzelá k životu, ne proto jsou slova slovy, ale v mírnosti i pokoře jsou slovy lásky.

Některá slova jsou rovná, některá dokáží zázraky (pracovní název)

Ona slova nejsou z tohoto světa, přesto se na něm vyskytují, a to jako pojmy slov, které zastávají. Co je to za slovo např. láska? Láska není slovo, je to zvukový záznam energie, která proudí vším. Však jak je možné, že existuje tolik jazyků, kde se všude jí říká jinak? Je to jednoduché. Myšlenka slova láska je stejná, jen se jinak vyslovuje. Proto spousta lidí dokáže se neučit spoustu jazykům, protože pochopí onu myšlenku jazyka. Tato vlastnost je dána ne geneticky, ale nastavením duše. Taková duše totiž získává dary za života svého a ty dary ve znamení slova Božského znamenají jediné, jsou proměněna v něco konkrétního. Většina lidí si myslí, že duše si přeje býti bohatá, jenže tak tomu u duše není. Její bohatství nepochází z tohoto světa, a proto její přání rozšiřuje působnost země jako jedince, který plyne vesmírem.

Myslím, že to celé bylo složité, ale jak je to se zemí? Se zemí je to takto:

Kdo jiný pochopí princip země než duše, která se tu má zrodit. Dary, kterými je duše ověnčená, ji má usnadnit průchod touto krajinou, a proto každá duše si přeje něco jiného. Co je to za úvahy, zeptal se člověk?

Tato úvaha se vymyká tomu, co bylo sděleno, je to o duši, která plyne vším. Tato duše není jen tak lecjaká, je to duše světa a my jsme její duše, jako duše jednotlivá. Svět tedy přijímá duše jako matka přijímá své děti a dává jim dary země. Tady by se dalo skončit. Jenže co je oním darem? Oním darem je nejvyšší poznání Božství i jednoty v těle člověka. Kdo tohle zažije má úkol pobytu na zemi splněný a může se vrátit do nebe, ve kterém bude zastávat ty nejvyšší místa ne v hodnosti, ale poli působnosti jako duše.

Takové duše jsou však vzácností. Jednotlivé duše neprahnou po poznání jednoty ani Boha, to jen člověk ve své pýše si řekne, proč bych se tím zabýval, když nevím, kde mi hlava stojí. Jsou však duše, které dokáží onu tíhu života nevnímat. Tyto duše jsou pověřené tím nejvyšším, který bytuje ve všem, dát všemu co si zaslouží a takto jedná i duše zrozená. Jsou však lidé, kteří dokáží hodně, přesto ne vše, protože se nedokáží o své poznatky podělit s ostatními dušemi. Jednotlivost duše si řekne:

Jsme ta co provází svět a ta co dává ze sebe to nejlepší, však co z toho mám?

Takto se ptá obyčejná duše, která očekává darů. Jenže dary nepřicházejí, na opak přichází trpělivost a pokání, trpělivosti života. Jak to myslím? Myslím to takto:

Trpělivost života nevychází z nás lidí, ale z duše, která bdí za vším. Ta trpělivost duše je jiná než lidí a lidská duše trpící nedostatečně onou pokorou v trpělivosti nemůže dostat onen dar, ne proto, že nemůže, ale že trpělivost duše je jako poznatek krásy v tomto světě, který tvoří jednota. Proto jednota dodává odvahu těmto duším a dodává jim sebevědomí vykonat to co mají.

Je to síla takové informace zde mezi lidmi. Ano provázejí slova naši současnost, která se stává ohroženou tím, že lidé konají zlo a duše je velice slabá, aby ono zlo napravovala, pak musí nastoupit Božská spravedlnost, která uvede obě složky do rovnováhy. Takto funguje zákon odrazu.

Co říci závěrem? Na samý závěr mám jednu prosbu, kdokoliv přijme Božství, přijímá mne, kdokoliv přijme jednotu, bude mnou. Kdokoliv přijme lásku, bude vším. Těmito atributy dělíme stvoření na celek, který je vším v každé položce a dokázat cokoliv jiného není v lidských silách, ani Božských. Tímto bych se rozloučil a popřál bych vám hodně zdaru v životě i ve vašem duchu při hledání duše.

J.H.