Slova lásky nebyla výš

Slova pochopení a stejně lásky nedokáží popsat co člověk zažije ve smrti. Je to hodina oživení života, který je životem. Proto se nebojte umírání a dejte životu co potřebuje i ve smrti, která vás provází denně.

22.11.2024

Milovat život a dát životu vše (pracovní název)

Na počátku takové úvahy stojí člověk, který pochopil mnohé. Kdo jsem, zeptal se sám sebe a odpověď přišla od Božství, které mu vnuklo myšlenku žití života vědomého. Děkuji ti Bože, řekl člověk, ale co znamená vědomý život, copak jej nežiji? Ano žiješ jej, jenže to nejsi ty co jej žiješ, ale tvá duše musí žít tento život. Najdi duši a dej životu co mu přísluší, pak najdeš vše. Tímto fiktivním rozhovorem, který by měl projít každý život dáváme poznat život ve své podstatě.

Kdo jsi živote, zeptal se člověk? Jsem ten, co dává poznat život svůj jako můj. Takto odpovídá život a takto odpovídá i Božství v nás. Jenže takto nepoznám život, řekla duše. Život musí být můj a celkově vzato musím pochopit vše. Od tohoto okamžiku se život duše stal vědomý a člověk, který jej prožije, dokáže přijmout vše.

Tímto přijímáním se nedá dělat medvědí služba, ale dá se jen získat. Kdo pozná duši, najde vše a nic, v sobě a v něm co žije jako my. Takto jsem připodobnil život duše v nás.

Tento celý rozhovor není smyslem tohoto článku, jen sděluji, co cítím před takovou otázkou, ke které vzhlíží spousta lidí s nadějí, že najdou život.

Nastal den druhý. Nastal den poznání. Tento den a neříkejme mu den, jelikož je to život, dokáže přinést poznání života z pohledu Božství. Takto promluvil člověk, který našel duši a našel i Boha, který není z tohoto světa, ale je jeho součástí. Takto promluvil, ten, kdo je i není.

Den třetí. člověk nalezl vše. Copak jsi nalezl, zeptala se duše člověka za svůj život? Nalezl jsem vše jako jedno, odpověděl člověk. Děkuji ti duše, že jsi mne provázela životem a že jsem ti naslouchal. Tímto životem, který není poslední, ale je dalším, budu zvěstovat slovo Boží slovem i písmem pro tento i příští čas. Tento den zapadlo slunce a nastal den poslední.

V posledním dni se udála jedna situace. Která to byla, zeptal se člověk? Byla to situace smrti. Ano, umřel jsem smrtí, která neměla konce. Jak to myslíš, zeptal se člověk? Myslím to takto:

Nehledím na život, který žiji a vím, že vše je jedním. Proto dávám životu, co mu přísluší, kdy smrt, která vzejde ze života bude omlazujícím prostředkem pro život. Takto se mládne, vzkázal jsem lidem. Takto se poznává život věčný ve své niternosti. Kdy mládnutí je vlastně smrtí, která probíhá neustále. Po tomto rozhovoru se člověk zasmušil. Jsem si vědom tvých slov, řekl tiše, ale nedokáži prožít smrt takto niterně. Vím, že je to nejkrásnější, co člověk zažije, ale nemohu, vím to. Ale děkuji Bohu za život ne tím, že mu dám vše, ale že dokáži jej přijmout jako život všech. Po těchto slovech se oba muži rozloučili a šli svými cestami. Kdy jedna cesta vedla do míst, kde jsem žil a ten druhý, který byl smrtí oblažen, šel životem, jako král, kde vše ho sledovalo s mlčky a ptalo se:

Kdo je tento muž, co přišel? Kdo je tento člověk, který prožívá život jako svůj a tím myslím, života věčného? Jsme to my lidé, dávajíc životu vše, přesto nedokáží ani zlomek.

A tu odpověděl muž: Jsem ten, kdo prožil vše jako jedno. Prožil jsem nespočet smrtí a nebojím se ničeho. Mé vědomí proneslo slova lásky a pokory k životu jako jednoho a tím dokonáno jest vše.

Podepsán člověk.

Tímto článkem sděluji pravdu tak niternou, že byla na hranici zaznamenání.

Nevýslovně Šťastni jsme s tebou Bože, který neseš život a nevýslovně šťastni jsme s tebou, co jsi poznal svět. Tímto se loučím.

J.H.