Sloužit znamená přijímat úkol

Perex: Kdo pozbyde soudnosti vydá se cestou úpadku, který dnes reprezentují ti, co se dali ďáblu do rukou. Jejich moc je tak jeho a moc jeho je jejich. Od toho se odvíjí bída dnešního člověka, který to vida, říká si: Nebudu jako oni, však čím být?

Komu slouží člověk, taková odměna ho čeká (pracovní název)

Na počátku takové úvahy je poznatek natolik hluboký, že leckterý člověk si řekne: Copak já sloužím? Ano slouží, jenže si není schopen připustit komu. To, komu znamená, co se bude se mnou dít jak na zemi pak i po smrti, kdy jen Bůh dává odměnu za život a to tím, že je láskou. Kdo tedy pochopí lásku tady na zemi v podobě dokonalé, bude po smrti dokonalý i on, protože tady na zemi je možnost povýšení i ponížení tak velká, že z počátku panovaly obavy, že člověk selže, což se v dnešní době děje. Protože nemohu nic říci dál, rozeberu další úvahou počátek článku.

Z čeho tento článek vznikl? Vznikl z toho, že Britský král Charles se nechal vymalovat v podobě ďábelské, kdy ruce i hlava zůstala zachována. To zachování hlavy a rukou je poznatek, že lidé jsou tu lidmi ať se děje cokoliv. Tedy záleží na člověku, na kterou stranu se přikloní. K jaké straně se přiklonil Charles je na výsost jasné každému. Člověk však žasne nad drzostí těchto lidí. Kdy vše probíhá již veřejně, a ne ve skrytu jako to platilo po celou dobu, co člověk bytuje na zemi.

To, že je dnes vše veřejné známé, že poslední hodina lidstva uhodila a každý se musí postavit tak, jakou část zastává. Tohle je striktně vyžadováno, proto odmítám pochopit, že v takové přelomové době je tak hodně lidí vlažných. Tedy studených jak psí čumák. Ta jejich studenost je dána tím, že nepoznali lásku. Nic jiného k tomu napsat nejde.

Láska je tak darem nejvyšším a v této době se rozhoduje o každém okamžiku, který byl láskou. Ta láska znamená pro dnešního člověka právě toto:

Kdo najde kvítek ať ten nejobyčejnější a pochopí jej jako lásku největší, ten najde v životě to, co hledal. Nebude to honosnost, ale láska, která se rozdá do posledního, kdy to poslední je míněno jako dar tomu, kdo ji uvěří.

Tímto postupuje lidstvo v před, přesto v této době jde o víc. Jde o duši, která zmítaná dobou je na výsost nespokojená se stavem, kdy láska druhých uvadá. Však jaká je naše láska? Naše láska doznala určitých změn, je hlubší, přesto neopětovaná to proto, že láska se nedá dávat bez toho, aby byla přijatá.

Co se týče Charlesa, mám jen jednu věc k pověření. Nevšímejte si těchto lidí, jsou odsouzeni k zániku. Jsou to již loutky, které nedokáží samostatně žít, proto konají to, co konají. My ostatní je musíme právě takto pochopit udělat vše tak, že zbytek bude v lásce, zatímco tito lidé budou vyděděni.

Jsou to trochu drsná slova, to přiznávám, přesto bych rád dal všemu, co mu přísluší a to tak, že nakonec najdeme všichni, co hledáme. Nejen lásku a poznání, ale i zbytky života v něčem tak vysokém, jakým život je.

Tímto se loučím a přeji Vám hodně zdaru v dnešním dni.

J.H.