Byla slova, která mluvila o stromu, byla slova, která říkají o životě právě to co o stromu

Nehledejte strom, když vy sami jste stromem. To jen pro oči nevidíme větve se semeny, která neseme. Z těchto větví sklánějící se k zemi, dáváme život druhým, a takto roste strom do života.

Slovo, které nesu světu je slovem toho, koho miluji (pracovní název)

Na počátku každé úvahy se počítá vše. Nejen život, ale i náplň života. Život je tak dvojaký a stejně dvojaký je i život člověka, který jde zpříma a hledě do dáli si říká:

Nejdu, protože kdybych šel ztratil bych se v čirém světě. Přesto můj pohyb je kolébání ve větru, jako snítka semene, které visí na stromě a čekajíc na svůj osud. Ten osud přichází tím, jak rosteme a osud nakonec projeví to co má, moudrost, kterou jsme svým životem vytvořili. Na konci semene, tedy čeká člověka poznatek své vlastní píle i života ke kterému tak přilnul, že jej bude těžko opouštět. Přesto toto opuštění je nutné, by se znovu stal ten zázrak a Božství zapustilo kořeny v nás a my v něm. Takto semeno roste v strom, který prorůstá životem jako strom, který nese své vlastní semena. Tímto tvoříme onu dualitu života vnitřního a vnějšího. Kdy ta vnější strana je pozlátkem pro tu vnitřní. Takto postupuje Božství a takto postupuje i člověk.

Na samý závěr mám jednu prosbu. Berte tento text jako příměr k životu, který žijete. Kdo jej bude brát do důsledků, nepochopí nic. Je to konec konců život, který žijeme, a který vytváří příměr tak vysoký, že stvořitel se shlédnul v každém životu a dává mu to, co život potřebuje pro svůj život.

Tímto bych se rozloučil a přinesl bych poznání dál, tedy poznání života, který je naším životem tomu, kdo je i není.

Děkuji Vám za pozornost a přeji Vám hodně zdaru v dnešním dni.

J.H.