Prázdniny jsou pryč, děti i jejich učitelé se pomalu chystají do školy. I mně skončila dovolená, pár dní ještě budu oprašovat učebnice a zdobit třídu a nástěnky, v pondělí to pak všechno vypukne. I v září ale můžeme alespoň vzpomínat na zážitky z prázdnin. Já třeba určitě nezapomenu na nejdražší cestu taxíkem v mém životě.
Rád poznávám nové kraje, zároveň peněz se úplně nedostává. Již delší dobu mě lákal Istanbul, město, kde se kříží kultura evropská s asijskou. Abych ušetřil, vyrazil jsem na tuto cestu autobusem, výhodou bylo, že jsem si naplánoval strávit den v Sofii, hlavním městě Bulharska, kde jsem musel přestupovat.
A tam se to také stalo. Po krátkém bloudění jsem se rozhodl, že do svého hotelu dojedu taxíkem a prohlídku města zahájím odtud. U autobusového nádraží jich stálo mnoho, stačilo tedy mávnout a jet. Na kapotě jsem si všimnul ceníku, který věstil, že jeden kilometr jízdy stojí v přepočtu necelých 20 korun. Hotel byl vzdálený asi pět kilometrů, takže pohoda.
S taxikářem jsem si anglicky báječně popovídal. O Češích, Bulharech, Evropské unii, prostě o všem, co ho i mě tížilo a zajímalo. V průběhu cesty jsem se ještě zeptal, kolik to asi bude stát, přičemž jsem ukazoval na vylepený ceník. V tu chvíli ale můj řidič přestal rozumět a tvářil se, že anglicky nedá ani slovo.
Začal jsem tušit, že to asi nebudu mít jednoduché. Navíc jsem si všiml, že se k hotelu přibližujeme v soustředných kruzích, čímž se jízda protahovala a hlavně prodražovala. V cíli naší cesty si taxikář řekl o sumu, která v přepočtu činí asi tisíc korun.
Vzhledem k tomu, že jsem celou svou dovolenou pojímal úsporně, se mi opravdu nechtělo tuto částku zaplatit. Strhla se hádka, během níž jsem stihl vystoupit a naštěstí si i vyndat zavazadla z kufru. Trval jsem na tom, že chci vědět, kolik kilometrů jsme ujeli, nebo mluvit s jeho šéfem. Obojí se však zdálo neproveditelné. Nakonec taxikář něco kutil v autě a na taxametru mi vítězoslavně ukázal, že jsme ujeli třicet kilometrů. To byl samozřejmě nesmysl, jeli jsme asi patnáct minut, navíc, tisíc korun by bylo i za třicet kilometrů moc. Po další hádce jsem řidiči položil na sedadlo v přepočtu 200 korun a odešel jsem. Taxikář za mnou křičel, že se ještě uvidíme. Přiznám se, že jsem měl strach, taxikář věděl, ve kterém hotelu jsem ubytovaný, a mě čekal půldenní pobyt v Sofii.
Naštěstí jsme se už nepotkali, jeho výhružky se nenaplnily. Přesto díky tomuto zážitku na mě Sofie zanechala negativní dojem. V Istanbulu jsem se s něčím podobným nesetkal, i když tam taxikáři ceník neměli vyvěšený veřejně. I dobře míněný předpis se dá obejít, nakonec vždy záleží na poctivosti lidí.
Někdy si v novinách přečtu, že pražští taxikáři vybírají někdy i desetinásobek částky, než jakou by opravdu měli chtít. Už se dovedu vžít do pocitů těchto turistů. Určitě nebudou na Prahu a Česko vzpomínat rádi, příště si asi vyberou jinou destinaci. A to je nakonec škoda pro nás všechny.
Velmi proto vítám, že se situace snad pomalu zlepšuje. V Praze nyní působí několik větších firem, které své podřízené efektivně hlídají, a eliminují tak riziko, že si taxikář přihraje něco do své kapsy. Poctivost taxikářů tak nějak ukazuje kulturu země. Přál bych si, aby se Česko zařadilo mezi západoevropské země, nikoli po boku Bulharska. A tomu taxikáři v Bulharsku přeji, aby mu příště upadla ruka.
