Minulý týden toto téma rezonovalo v médiích několikrát. V neděli byl v Římě svatořečen papež Jan XXIII. a Jan Pavel II. Známější je jistě ten druhý, v našem regionu je to zejména proto, že se jednalo o Poláka, který na papežském stolci bojoval za lidská práva a demokracii v bývalých komunistických státech, tedy i u nás. Jistě právem přisuzujeme tomuto muži významný podíl na pádu diktátorského režimu v roce 1989.
O byznys Janu Pavlovi asi moc nešlo. My už žijeme v demokratické společnosti, někteří sice nostalgicky vzpomínají na mladá léta, kdy bylo všechno zadarmo a vůbec se měli lidi rádi. Jak ale řekl biskup Malý v pátek v pořadu Interview ČT24, kdyby se onen režim vrátil jen na půl hodiny, lidé by rychle vystřízlivěli a více by vnímali realitu. Patříme tedy k té šťastnější části světa, kde lidská práva mají svou nezcizitelnou hodnotu. Jistě můžeme diskutovat o chudobě, rozhodně nechci zlehčovat to, že se mnoho lidí u nás nemá úplně nejlépe, ale přesto si dovoluji tvrdit, že mnohem hůře jsou na tom lidé třeba v Severní Korey v Číně nebo okupovaném Tibetu.
Česká republika byla vždy citlivá k problematice lidských práv. Je to logické vzhledem k naší nedávné historii: německá okupace, okupace v roce 1968, přes 40 let komunistického útlaku. Tak to alespoň vypadalo v době, kdy na Hradě seděl Václav Havel, osobnost, která naši zemi proslavila široko daleko. Tibetský dalajláma několikrát navštívil v té době Hrad a prezidenta Václava Havla.
A jak je to dnes? Premiér Sobotka se minulý týden nechal slyšet, že rozhodně my nebudeme stát v Evropě po boku těch, kteří bojují za lidská práva v Tibetu, je to prý vměšování do vnitřních záležitostí Číny. A dodejme, že toto vměšování nám také kazí obchody. Sobotka tedy jde ve stopách svého předchůdce Nečase, který také tvrdil, že lidská práva jsou hezká jen do té doby, dokud nám nekazí ekonomické zájmy. Takže žádná podpora Tibetu, žádný dalajláma. Tibetská vlajka sice vlaje ve výroční den na více než 600 radnicích, to ale našeho svědomitého premiéra nezvyklá.
Něco se někde podělalo. Možná že někdo. Martin Bursík v pátečních Lidových novinách (25.4.2014) nazývá našeho premiéra Srábotkou. Myslím, že je to výstižné. Stydím se totiž za premiéra, který pohrdá lidskými životy kvůli ekonomickému zisku a kalkulu. Je to nemorální, neetické, odporné a „připosrané“. Kde bychom byli, kdyby se Jan Pavel nevměšoval do vnitřních záležitostí tehdejšího Československa? Budeme se tedy zajímat o Krym jen do té doby, dokud to nepoškodí naše ekonomické vztahy s Ruskem? Mučení lidí v Číně je záležitostí té země, žádná aspoň morální pomoc ze zahraničí? Vždyť i ta morální pomoc značně posilovala tehdejší československé disidenty. Pane premiére, prosím neodpovídejte, radši ne, nechci se dočkat dalšího šoku. Nejdříve prosím vylezte z čínského zadku, abyste možná lépe viděl věci kolem sebe. Ale to by vlastně stálo hodně peněz. Ach jo.
Uvědomuji si samozřejmě, že ekonomická stránka je také velmi důležitá, všechno má ale své meze, abychom se nemuseli propadnout studem. Minulý týden nám symbolicky připomněl názory dvou odlišných lidí: Jana Pavla II. a Bohuslava Sobotky. Každý na druhé straně barikády. Takže se intenzivně vtírá otázka: byznys nebo lidská práva?
