Šikana na školách je nemoc celé společnosti

V těchto dnech mě zaujal klip na internetu http://mam.ihned.cz/c1-62078970-vsechno-preziju-agentura-bojuje-proti-sikane-slavnou-pisnickou, který se zabývá tématem šikany z netradičního úhlu pohledu. Odkrývá totiž tento fenomén doslova ve své nahotě, šikana je totiž drastická ke všem zúčastněným, jako je drastický také tento klip.

Hlava v záchodě, stáhnuté kalhoty na veřejnosti, seřezání ručníkem nebo také „jen“ nadávky, úšklebky či neustálá nevěcná kritika? Že toto nepatří do vašeho světa? Do světa vašich dětí však pravděpodobně ano.

            Šikana není každá rvačka, jde o systematické pravidelné týrání nebo ponižování člověka, důležitá je také nerovnoměrnost sil, kdy agresor je významně silnější nebo je jich více.

Téměř každé dítě se v nějaké formě se šikanou setkalo. Jistě nejčastěji jako divák, ale také třeba jako oběť nebo agresor. Šikana pak poškozuje všechny. Samozřejmě oběť, fyzická ale i psychická bolest ji může provázet dlouhé roky. Například hlava v záchodě má spíše symbolický charakter. Záchody jsou dnes na školách většinou čisté, spíše jde o to, že někdo, jen když se mu zachce, mě může strčit hlavu do záchodu a bude mi ji tam držet zase tak dlouho, jak jen on bude chtít.

Šikana poškozuje také agresora. Agresivní model chování funguje, když něco chci, musím mít ostré lokty, musím odhalit slabá místa druhého a ty pak patřičně využít ve svůj prospěch. Získám tak oblibu u ostatních, budou mít ze mě také strach. Pokud dnes ponížím Pepu, ani Martin si nemůže být jistý, že to samé zítra neudělám jemu. Martin se bude pravděpodobně chtít zalíbit agresorovi, třeba tím, že si taky trochu kopne. Vždyť je to „sranda“. Z dětské skupiny se pak stává divočina, kde každý bojuje o moc a vliv, nikdo si nemůže být jistý ničím. Pouze ti, kteří mají ostré lokty.

Tím jsme už přešli k divákům, tedy k dětem, kteří šikanu sledují. I pro ně je to model chování. Dospělí často nezakročí, buď o šikaně vůbec nevědí, nebo vědět nechtějí, často nejsou ani schopni šikanu efektivně řešit. Mnozí rodiče agresorů jsou dokonce rádi, že jejich děti se takto chovají, je to prý dobrá škola pro život. Rodiče obětí zase radí svým dětem, aby se nedali a agresorovi se postavili. Zkuste to třeba třem starším klukům s hlavou v záchodě.

Říkáte si hrůza? Nechcete, aby vaše dítě žilo v takovém prostředí? A není náhodou dětská šikana jen obrazem naší „dospělácké“ společnosti? Jistě, neřežeme se ručníkem, ale často naše vzájemné chování není příliš daleko od šikany mezi dětmi. Podvody, pomluvy, úplatky, symbolické kopání do nejslabšího jedince, kdo nemá ostré lokty a nejde přes mrtvoly, ničeho nedosáhne.

Jako učitel na prestižní střední škole se nesetkávám se šikanou přímo, potkávám ale studenty, kteří si nesou svá traumata ze základní školy. A věřte, není jich málo. Své zkušenosti jsem získal i jako vedoucí letních táborů, kde se šikana může občas objevit. Snažím se o tom se studenty mluvit. Těžko ale nacházím argumenty, když mi studenti říkají, že celá naše společnost je stejná, šikana je jen malý střípek hluboké společenské krize.

Tak nevím, možná mají pravdu. Jako páťák jsem se jednou stal terčem „nevinného“ vtipu osmáků, kdy mě při močení u pisoáru jeden nakopl tak šikovně, že jsem se nejen bolestivě uhodil do varlat, ale slovy osmáků jsem se „pochcal“. Bylo to hrozně ponižující, dlouho jsem sušil kalhoty, aby to nikdo ve třídě nepoznal. Poznali. Jindy jsem naštěstí byl jen divák, nakopali někoho jiného. Odnesl jsem si zkušenost, nikdy nečůrej před osmáky a snaž se jim zalíbit, pak tě třeba nechají. Osmáci si zase ověřili, že do mladšího a bezbranného se dobře kope.

V nové práci jsem potkal kolegu, který chtěl mít na mém místě svého kamaráda. A šel na to tvrdě. Pomluvy, donášení vedení, nesmyslná kritika mé veškeré činnosti, záměrné neinformování o důležitých věcech. Takže se to vlastně od doby, kdy jsem byl na základní škole, moc nezměnilo.

Naštěstí už je oboje pryč. Možná ale zase něco přijde. Musíme bojovat se šikanou, ale musíme také bojovat se sebou samými. Děti jsou obrazem nás samých. Často to není hezký pohled. Chceme-li pro naše děti hezké prostředí, musíme ho sami aktivně tvořit.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Jiří Heller | pondělí 5.5.2014 7:17 | karma článku: 17,75 | přečteno: 793x