Česko se bojí uprchlíků z celé Evropy nejvíce, přestože u nás téměř žádní nejsou. I Řecko zasažené obrovskou uprchlickou vlnou a hlubokou hospodářskou krizí je na tom lépe. Proč se Češi bojí něčeho, co vlastně neexistuje?
Okurková sezóna dává příležitost novinářům přetřásat téma uprchlíků sem a tam. Jde jistě o vážné téma, které se týká celé Evropy. Česko s uprchlíky nemá ve srovnání s jinými evropskými státy větší problémy, přesto podle celoevropského průzkumu jsou Češi z celé Evropy nejvíce negativně zaujati proti přicházejícím uprchlíkům. I samotné Řecko, které je ohroženo nejen obrovskou uprchlickou vlnou, ale i hlubokou hospodářskou krizí, je na tom ve vnímání uprchlíků o něco lépe než my. Jak je to možné?
Kde se v Češích bere ta netolerance, uzavřenost, neochota pomoci druhému? Už teď předvídám ty odporné diskuze pod tímto článkem těch lidí, které zde popisuji. Evropská civilizace je založena na různých hodnotách, jednou z nich je také pomoc druhému, slabému, nemohoucímu. Jde o základní křesťanský postoj. Je jistě nutné rozlišovat, kdo opravdu pomoci potřebuje a kdo chce jen zneužívat náš sociální systém. Nelze ale přece uzavřít hranice nebo stavět zdi jako v Maďarsku, jak si žádají mnozí v diskuzích na internetu. Zajímalo by mě, jestli by tito lidé skutečně tváří tvář hladovějícímu a umírajícímu člověku zavřeli dveře před nosem s tím, že brání svoje hodnoty. Proboha jaké hodnoty?
Lidé se bojí toho, co neznají. Největší strach z uprchlíků mají pak především ti, kteří žádného nikdy nepotkali. Vlastně ani uzavření hranic by jim nevadilo, tito lidé stejně nikam nejezdí. Jsou zapšklí, závistiví, sedí doma u televize, výlet podniknou maximálně do hospody a mají také dost času psát nenávistné články proti všemu, třeba i proti uprchlíkům, což je nyní dost moderní.
Slovenský prezident se projevil jako státník, když společnost vychovává k toleranci a ochotě pomoci. Český prezident se bohužel jako obvykle veze na nejnižší populistické vlně. Jeho snaha zaujmout hulváty je směšná a nebezpečná. S nejnižšími pudy společnosti není radno si zahrávat, jak můžeme dokázat na mnoha případech z historie.
Bohužel nepotěšili ani čeští biskupové, kteří přispěchali s prohlášením, že je třeba se starat především o křesťany. Představuji si, jak mám před sebou dvě vyčerpané a hladové ženy. Než jim ale pomohu, tak se důkladně přeptám na jejich víru. Pokud tvrdí, že jsou křesťany, tak je ještě proklepnu v katechismu, jestli mě třeba nechtějí podvést. A pokud si budu jistý, že první žena je křesťanka a druhá ne, tak pomůžu té první a co s tou druhou? Má smůlu, nevěří v mého Boha. Nutno říct, že před takovým inkvizičním tribunálem by asi neobstála většina Evropanů, kteří jsou často ateisté. Od českých církevních autorit bych v této pohnuté době čekal více.
Češi sami mají bohatou zkušenost s perzekucí, mnoho z nich muselo z politických důvodů emigrovat do zahraničí. Tam byli rádi, když se jich někdo ujal. Tuto zkušenost by mohli v dnešní době zúročit. Místo toho jsou národem xenofobů, který téměř žádné uprchlíky nemá, o to více je ale nenávidí. Škoda.
