"OPRAVKY“ – po patnácti letech se opět budu učit na reparát

Dnes ráno jsem si to uvědomil, jaký je to paradox, když bývalý propadlík bude po patnácti letech, připravovat jiného propadlíka na reparát. Ta by koukala, má tehdejší prázdninová paní učitelka, co.......

..................co se za těch patnáct let vyklubalo s toho ignoranta, kterého tenkrát připravovala na opravnou zkoušku..................

Řadě školáků dnešním dnem končí školní rok a začíná pro ně období, kdy si budou užívat zaslouženého volna a nebudou přemýšlet o škole. Budou si užívat dvou měsíců prázdnin. Dva měsíce, při nichž si na školu ani nevzpomenou.

Bohužel jsou zde i školáci (studenti), kteří nebyli během školního roku tak úspěšní, jako jejich kamarádi a spolužáci a neprospěli z jednoho či dvou předmětů. Oni vlastně byli úspěšní, protože někteří jedinci propadnou úplně, protože mají více jak dvě pětky na vysvědčení a automaticky jsou nuceni opakovat ročník. Studenti, jenž dostali jednu či dvě pětky, pouze zakolísali a nepovedl se jim jeden nebo dva předměty, to se občas stane. A proto je zde možnost reparátu, studenti mají dva měsíce na to, aby se zaměřili na problémový předmět, zdokonalili své znalosti a na konci prázdnin znovu před komisí, mohli přesvědčit o tom, že mají znalosti na to, aby mohli postoupit do vyššího ročníku.

Bohužel tím, že dosáhli neúspěchu během školního roku, musí se snažit během prázdnin. Prázdnin, které nejsou s knihou v ruce zrovna dvakrát příjemné.

I já jsem se mezi takto neúspěšné studenty na jedny prázdniny zařadil. Bylo to na konci druhého ročníku střední školy. Tehdy jsem byl mladší a mnohem hloupější než teď. Dnes už bych asi nedopustil, abych se musel celé prázdniny učit. Protože co si budeme vykládat, většina studentů je neúspěšných pouze z toho důvodu, že se o to po celý rok ani nepokusili a nesnažili se býti úspěšní.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, jak úmorné to mohou být dva měsíce. Tedy za předpokladu, že se dostanete do těch správných rukou. Tehdy jsem si myslel, že když odjedu k bratrancovi na brigádu, budu mít klid od rodičů a hlavně od jejich výčitek a neustále kontroly nad tím, zda se učím.

Jak já jsem se tehdy mýlil.

Nikdy by mně nenapadlo, že se z útěků od domácího vězení stane dvouměsíční pobyt v kriminále s ostrahou a nucenými pracemi. Mým bachařem byla bratrancova žena. Věděl jsem, že je to paní učitelka. Ale nikdy by mě nenapadlo, že paní učitelka ze základní školy, která učí matematiku a fyziku, může něco vědět o chovu zvířat, předmětu s kterého jsem měl za dva měsíce skládat opravnou zkoušku. Pak jsem se od bratrance dozvěděl, že než si ho jeho manželka vzala a založili spolu rodinu, učila na podobné střední škole, kterou jsem já momentálně studoval. A jako bonus dostanete informaci o tom, že předmět, který tam učila, byl chov zemědělských zvířat. Předmět, ze kterého jsem dělal "opravky“. Bylo mi s toho všeho tak trochu úzko.  

Netrvalo to ani dva dny a pochopil jsem, že se ze mě stal galejník. Přes den jsem chodil pracovat, boural jsem trosky starého domu, aby v místech kde původně stál, mohl do pár měsíců vyrůst zastřešený bazén. Pracoval jsem každý den od osmi hodin od rána do večera do šesti hodin. Každou volnou chvilku mi byla poskytována pozornost mé bachařky, která prvních pár dnů zjišťovala, jak na tom vlastně jsem, co vlastně vůbec umím nebo neumím. Zjistila, že neumím nic. Moje bachařka byla a je úžasná ženská, do konce života jí budu vděčný za to, že se mnou nepárala a rvala do mě informace a vědomosti, vždy a všude.

 Dokážete si představit situaci, kdy vy sedíte na posledním schodu schodiště, které vaše bachařka vytírá a přitom vás zkouší??

To byl běžný způsob našeho učení. Nikdy jsem nezažil tak intenzivní způsob učení. I při jídle jsem byl vyučován. Bratranec ten jen chodil a škodolibě se usmíval. Já ho tehdy tak nenáviděl a sebe samozřejmě také. Jaký já jsem byl blbec. Byl jsem fyzicky i psychicky tak zdeptán a vyčerpán, že jsem se opravdu raději začal učit. Protože jakákoliv zmínka odporu se neproměnila v můj očekávaný efekt. Takže se ze mě po necelých dvou měsících stal "nabušenec“. Byl jsem nabušený po stránce fyzické i vědomostní.

 Při propouštění z mého kriminálu jsem věděl, že už další léto takhle strávit prostě nechci a také jsem věděl, že reparát udělám. Paní bachařka do mě nacpala vědomosti takovým způsobem, že bych snad mohl tento předmět ve druhém ročníku na této střední škole, vyučovat. Nejsilnější zážitek však byl při mém odjezdu, když se mě bratranec poťouchle dotazoval, zda příští rok zase přijedu na prázdniny? Neměl jsem psychických sil mu odpovědět.

Reparát byl opravdu pouhou formalitou. Byl jsem hotový za pět minut. Po zadání otázky jsem spustil čtyřminutový monolog, kde jsem detailně popsal funkci a činnost trávicího traktu, popsal jsem jeho složení a měl jsem vyhráno. Komise složená s učitelů se na sebe podívala, prohodila pár úsměvů a já po minutě odcházel s dvojkou a pocitem spokojenosti. Jedničku jsem dostat nemohl, to mi bylo více jak jasné. V tu chvíli mi to však bylo úplně jedno, těšil jsem se na to, jak si budu užívat poslední dny prázdnin.

Od té doby jsem už nikdy na letním pobytu v kriminále nebyl, tedy co se týkalo studia. Jinak jsem velice rád zajel vždy navštívit kriminál i se svou oblíbenou paní bachařkou.

Kdyby ona věděla, že po patnáct letech budu pasován do podobné pozice, ve které byla kdysi i ona. A budu bachařem podobného výtečníka, který neuspěl ve svém studiu během školního roku. A teď to budeme společně napravovat. Asi by se smála, i já se směji, protože tohle je opravdu velký paradox. Život nám občas do cesty přivane, opravdu zajímavé situace a výzvy. Nemyslíte??

Abych řekl pravdu, na jednu stranu se na to těší, ale z druhé strany cítím velkou zodpovědnost.

Zažil někdo z vás podobně strávené prázdniny??? Vzpomínáte si na to, jaké to je učit se, když je venku tak krásně??