Nikdy jsme se neměli líp. A nikdy hůř.

Těch 85 sedmnáctých listopadů nabízí dobrý referenční rámec... Často dnes třeba slýchám, že NENÍ CO SLAVIT - že o svobodu a demokracii jsme dávno přišli.

Myslím, že by studenti, kteří kvůli boji za tyto hodnoty přišli v roce 1939 o život, nesouhlasili. Ani ti, kdo 17. listopad prožívali za války, v 50. letech nebo během normalizace. A s kým jiným bychom dnes měli svůj život srovnávat?

Mnohokrát už jsem taky slyšel, že za komunistů bylo líp. Všichni na tom byli víceméně stejně, měli kde bydlet, co jíst, zbylo i na dovolenou. Zatímco dnes ceny i za základní potřeby strmě stoupají, o bydlení nemluvě. Pak se ale znovu ptám - měnili byste? Co všechno byste obětovali pro pohodlnější život?

Po sametu jsme si zvykli, že mít se líp je SAMOZŘEJMOST. A že nejdůležitější je naše osobní blaho. Výsledkem je, že naše společnost vymírá, protože si s dětmi málokdo chce přidělávat starosti. Nejsme ochotní vystoupit pro budoucnost všech z vlastní KOMFORTNÍ ZÓNY a pak se divíme, že se nám tahle neochota vrací jako bumerang.

Jan Kaplický kdysi řekl, že „… když v životě nic neprožijete, nemáte sílu. Musíte aspoň jednou zažít mít hlad. Prožít nějaký šok. Jednou se opravdu zamilovat.“ Generace, které nám svobodu a demokracii vybojovaly, sílu měly. My máme všechno a jsme o to slabší - rozmazlené děti, které se zvládnou jen litovat, místo aby přiložily ruku k dílu.

Jen proto se máme hůř.