Mír si nelze přát od stolu

Mír totiž není stav, který přichází sám od sebe. Obnovení povinné základní vojenské služby proto není návratem k militarismu, ale k národní odpovědnosti.

V Evropě i ČR jsme dlouhá léta brali bezpečí za samozřejmé. Spoléháme na technologie, spojence a vzdálenost od ohnisek napětí. Jenže mír není stav, který přichází sám od sebe.

Je výsledkem vnitřní síly společnosti, její odolnosti a připravenosti. Proto ani obnovení povinné základní vojenské služby není návratem k militarismu, ale ke zdravému rozumu a národní odpovědnosti.

Štít místo zbraně: proč výcvik není hrozbou

V očích dnešní polarizované společnosti, která tak ráda černobíle nálepkuje, můžete buď mlčet nebo stát v hodnocení geopolitiky jen na jedné ze dvou stran: v táboře Chcimírů či Chciválků. Já však coby otec, mnohonásobný dědeček a starosta, tj. člověk starající se o rozkvět a budoucnost města, volím ODPOVĚDNOST.

Chci žít v zemi, která si váží svobody a chápe, že se nedá zaplatit penězi (nákupem žoldáků), ale jen vlastní obětí. A právě v tom spočívá hluboký smysl znovuzavedení povinné základní vojenské služby, jež podporuji.

Si vis pacem, para bellum – neboli Chceš-li mír, připravuj válku, říká latinské přísloví. Ne snad proto, že by mír měl být dosažen násilím, nýbrž proto, že nepřipravená společnost je zranitelná. A zranitelnost nikdy nebyla zárukou míru. Takže pokud nechceme válku, musíme se na ni připravit. Nechceme-li posílat naše děti do cizích konfliktů, o to víc musíme být schopni ubránit svůj domov.

Povinná základní vojenská služba tedy není vstupenkou do války, ale pojistkou míru. Naučila by národ zodpovědnosti, schopnosti jednat v krizových situacích a pomáhat sobě i druhým. Jde o výcvik, který zemi dobře poslouží jak v době míru (např. při živelných katastrofách typu povodní, kdy je potřeba každá ruka), tak v případě konfliktu, který může, ale nemusí nastat.

Odpovědnost, která tvoří vztah k vlasti

Abychom si to ujasnili: nepropaguji obnovení povinné zákl. vojenské služby v modelu, který tu fungoval dřív. Rozhodně nemá jít o návrat k „buzeraci“, jak si výkon služby někteří pamatují z minulosti, a až vůbec ne na dva roky. Moderní podoba výcviku praktikovaná např. ve Švédsku, Finsku či Litvě, kde došlo ke znovuzavedení povinné služby v reakci na ruskou anexi Krymu, reflektuje realitu dnešního světa.

Výcvik zpravidla trvá jen několik měsíců a vedle základních dovedností typu zacházení se zbraní, první pomoci nebo přežití v přírodě navazuje specializovanou částí odpovídající konkrétním schopnostem jednotlivých branců. Technik se tak může naučit zvládat dronové operace, medik poskytovat péči v nouzových podmínkách, ajťák se věnuje kybernetické bezpečnosti. Nejde jen o to naučit se válčit. Jde o to naučit se obstát.

Zároveň nemůžeme ignorovat hlubší rovinu. Každá generace by měla nést část odpovědnosti za integritu země, v níž společně žijeme. Jak ale ukazují aktuální průzkumy, přijít jednou za čas k volbám prostě nestačí – přes 80 % respondentů v nedávné anketě uvedlo, že by v případě napadení země Českou republiku nebránili. Jinými slovy, nebyli by ochotní bojovat za to, pro co jejich předci kdysi umírali.

Vlastně se nedivím. Jednoduchá rovnice totiž říká, že si lidé váží toho, čemu museli něco obětovat: peníze, čas, úsilí. Nic takového (snad kromě placení daní), už se ale dnes po lidech nechce, a tak jejich vztah k vlasti logicky slábne.

Povinnost osobní účasti (byť krátké) na základní vojenské službě by to mohla pomoci změnit a vztah národa ke své zemi posílit. Toho, co si odsloužím, si vážím. To, co si vytrpím, bráním.

A co se týče mladších generací, stále ve větší míře sužovaných psychickými problémy a civilizačními chorobami, měl by povinný výcvik ještě další benefity. Základní vojenská služba jim totiž může dát to, co škola ani internet nesvedou: důvěru ve vlastní schopnosti a vědomí, že dokážou obstát i v těžkých situacích, kde se nyní hroutí. A to není jen obrana státu, to je obrana života.

Kdo je připraven, není překvapen

V neposlední řade není žádným tajemstvím, že naše armáda dlouhodobě trpí personální nouzí. Vloni z ní odešlo rekordní množství vojáků a tenčí se i povinné zálohy - podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky dochází každoročně k jejich úbytku o cca 40 tisíc osob, které dosáhly věkové hranice.

A přestože se vláda snaží občany ke vstupu do armády motivovat nejrůznějšími výhodami, naposledy např. zvýšením náborového příspěvku až na milion korun, zmíněný výsledek ankety ohledně ochoty lidí bránit naši zem jasně ukazuje, že v první řadě selháváme v přenosu hodnot.

Neříkám, že je obnova povinné základní vojenské služby zázračným řešením. Ale může být začátkem změny, díky níž si národ uvědomí, že odpovědnost za obranu země není jen na profesionálech, ale na každém z nás.

Nakonec stále máme uzákoněnou brannou povinnost, takže pokud by došlo na nejhorší, občané ve věku 18 a 60 let budou rukovat bez ohledu na to, zda se jim zrovna chce nebo ne. Já osobně bych byl nicméně klidnější, kdyby rukovali připravení občané, ne chaotičtí amatéři nebezpeční se zbraní v ruce sobě i okolí.

A co by to vlastně stálo? Především politickou odvahu, protože jde asi o tak populární krok, jako zvýšení daní. Novým povinnostem přirozeně moc voličů netleská. Pokud jde o finance, bavíme se o desítkách miliard korun a ty v rozpočtu máme. Pro představu: na obranné výdaje státu bylo vloni z rozpočtu ČR vyčerpáno cca 170 miliard Kč s tím, že USA nyní požaduje zvýšit výdaje členů NATO na obranu na 5 % HDP. Tedy víc než dvakrát tolik, než jsme dávali dosud.

Místo dalších nákupů zbraní, letounů a transportéru, které kvůli podstavu naší armády nebude mít kdo obsluhovat, lze tím pádem část výdajů využít právě na znovuzavedení povinné základní vojenské služby.

Ostatně jak stojí v Bibli, Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí (Lukáš 11,21). Možná je však naše společnost odsouzena k opakování stále stejné dějinné chyby: jsme přesvědčení, že stará moudra pro nás neplatí. Jak hluboce jsme se mýlili pak zjistíme, až když je pozdě.