Zatracení Češi, už ani jejich děti nevěří na Čerta, Ďábla, ani na Mikuláše. Natož, aby věřili, že je z mezihvězdného vesmírného prostoru sleduje a napravuje svatý Bůh se spoustou andělů. Božský ráj se vrátil zpět na zem. Nezbývá, než abychom si ten si Božský ráj vytvářeli sami, tady na zemi. Bohužel život je konečný a nelze, než pochopit, že na zemi s konečnou a jedinečnou platností vládne příroda, bez ohledu na Boha, či Ďábla.
To ovšem neznamená,
že by současné církve se svými věřícími měly stát zcela stranou společnosti. Křesťanské církve přinesly církevní systém, vzdělání, vědu i kulturu. Měly zásadní význam pro vývoj Evropských národů. Náboženské desatero obsahuje některá historicky významná ustanovení, které upravují vztahy mezi lidmi, která jsou obecně platná i pro současnou společnost. Jejich porušování škodí celé společnosti. Problémem je skutečnost, že pro dnešní bezohledné vládce národů je bližší moc, peníze, či majetkové zájmy a zneužívají současnou demokracii, bez ohledu na náboženské desatero, pro svoje osobní zájmy.
Historické církevní památky,
nejsou jen náboženskými symboly, ale symboly kulturnosti a řemeslných dovedností našich předků. Jejich udržování proto není jen věcí současných církví, ale i celé společnosti, potvrzujících kulturnost a vyspělost společnosti. To ovšem neznamená, že by církve měli být nadále státní náboženskou instituci, financovanou ze státní pokladny.
Není komunismus
a není třeba, aby se o církve staral stát a platil jejich hodnostáře, jako státní zaměstnance. Každý občan má širokou svobodu vyznání a to je směr, který by měli ke svému působení a financování využívat církve. Není třeba, aby se stát vměšoval do působení církví. To by měla být věc místních vztahů, mezi místními církvemi, obcemi, či kraji, kde církve působí, nikoliv státu.
Vyrovnání s církvemi,
je nesmyslné řešit na státní úrovni. Odstraňme státní zásahy, uvolněme zcela vliv státu a nechme obce, města, popř. kraje, samostatně řešit místní majetkové vztahy a odškodnění s místními církvemi, včetně dohody o rozsahu financování církví působících na jejich místní úrovni. Zde je vměšování státu zcela zbytečné. Buď se církve dohodnou, nebo si mohou dělat se svými nemovitostmi a pozemky, co chtějí. Mají plnou svobodu a právo svého rozhodování k využívání svého majetku i ke svému financování.
Zcela jiný je vztah
s Vatikánem. Zde se jedná o mezistátní vztahy. Není právně jednoznačné, že majetek křesťanské církve na našem území patří Vatikánu. Je třeba poskytovat papeži náležitou úctu, jako představiteli státu Vatikán, teprve následně, jako představiteli křesťanské církve. Přesto nelze uzavírat státní smlouvy s Vatikánem ve stejném rozsahu, jako uzavírá Vatikán se státy, kde má církev dosud význačný vliv ve společnosti.
Vliv církví v naší společnosti,
lze považovat, jako zcela okrajový a nepodstatný. To nemůže zásadně změnit ani sympatický arcibiskup Dominik Duka, ani Polští knězi. Historické zkušenosti našeho národa s křesťanskou církví od počátku novověku, přes válečná období, přispěly k vyspělému a reálnému pohledu naší společnosti na náboženské působení církví.
Nevměšujme se, jako komunisté, nechme církve a obce, aby si sami řešili své vztahy
na místní úrovni svého působení!
