Proti Masarykovi, proti Benešovi, proti lidem i proti národu

               Apokalypsa římskokatolického dogma, papežské neomylnosti, klerikalismu a zla na Českém a Moravském národě po téměř 400 letech pokračuje pod vedením papežských služebníků, současných vládců z ODS a Top 09 i jejich poslušných a snad i nemyslících českých a moravských poslanců.

               Po zradě a porážce husitů v bitvě na Bílé hoře

               začala největší historická doba církevního útisku, zločinů a římskokatolické msty na Českém a Moravském národě. Začala doba temna, období poprav, trestů, násilí, vyhánění nevěřících, či jinověrců, zmocňování se majetků, polí, lesů, statků a far. Chamtivá římskokatolická církev rozšiřovala svoji moc a svůj majetek bez jakýchkoliv zábran.

               Doba temna,

               doba církevní msty proti národům husitů a kacířů Jana Husa. Snad největší majetková zlodějna římskokatolické církve v Evropě spolu s násilnou rekatolizací a germanizací Českého a Moravského národa. Robota, útisk i násilí. Naši předkové byli nuceni vychovávat své děti v absolutní církevní poslušnosti. Trvalo to několik staletí a zčásti přetrvávalo i za působení Habsburského klerikalismu. Násilná rekatolizace, potlačování lidské vzájemnosti a bratrství, destrukce národní svébytnosti, se dodnes podepisuje v papežské poslušnosti a historické zaslepenosti současných věřících i v úpadku národního sebevědomí.

               Je ostudou představitelů

               Církve československé husitské, Církve bratrské, Českobratrské církve evangelické i Jednoty bratrské, že za ubohý špinavý peníz přislíbený od papežské církve podporují chamtivé nároky římskokatolické církve na vrácení často násilně nabytého majetku a tím popírají podstatu vzniku a odlišnosti své víry. Jejich souhlas s papežskými požadavky dokresluje současný stav a úpadek podstaty vzniku těchto církví a zájmy jejich představitelů. Je to cesta k jejich zániku. Není divu, že se na církevním tunelu podílejí spolu s nimi i podivné církve, které téměř postrádají své věřící.

               President Tomáš Garrigue Masaryk,

               zakladatel Československého státu se s římskokatolickou církví rozešel a považoval papežskou římskokatolickou církev za nepřítele našich národů. Akceptoval učení Husa, Komenského, Chelčického, ale zůstal na protestantské pozici. Jako profesor nevěřil náboženským bludům, ani zázrakům a trval na reálném vědeckém dokazování jevů. Masaryk kladl důraz na osobní víru vedoucí k mravnosti, poctivosti, rovnosti, bratrství a humanismu. Nelze zpochybňovat fakt, že založením Československého státu přešlo vlastnictví církevního majetku z Rakouské monarchie na Československý stát a již vůbec nelze zpochybňovat zákony související s první pozemkovou reformou z roku 1919 přesto, že se její realizaci nepodařilo dokončit ani do německé okupace Československa. Nelze ovšem přitom přehlédnout související stanovisko římských papežských právníků dle patentu z dubna 1854, že kostely a budovy římskokatolické církve jsou majetkem papeže. Lze konstatovat, že výčtovým zákonem č.298/1990 Sb. byla hlavní část tohoto majetku určeného především pro pastorační činnost již církvím vrácena a senát ústavního soudu posoudil tento zákon, jako restituční.

                President Edvard Beneš

                převzal presidentský úřad v roce 1935, jako poslanec parlamentu a místopředseda Československé strany národně socialistické. V presidentském úřadě navázal, jako bývalý odbojový spolupracovník Masaryka, na činnost i filosofický přístup presidenta Masaryka. Po podepsání mnichovské dohody abdikoval a odcestoval do zahraničí, kde se stal hlavním představitelem československého zahraničního odboje. Jeho nezpochybnitelnou zásluhou je skutečnost, že se Československo zařadilo mezi vítězné mocnosti a že došlo k obnově Československého státu v předválečných hranicích. Presidentským dekretem č.12 znárodnil majetky zrádců a v roce 1947 podepsal zákon č. 142/1947 ze dne 11.7.1947, týkající se revise první pozemkové reformy, kterým bylo omezeno vlastnictví pozemků do výše 50 ha. Tento zákon nebyl zrušen a nelze ho zpochybňovat ani z důvodu skutečnosti, že nemohl být administrativně plně realizován z důvodu následné změny politické situace převzetím moci KSČ.

                Není pravdivé tvrzení

                římskokatolické církve, že neobdržela za odebraný majetek náhradu. Skutečností je dohoda církví se státem vyjádřená zákonem č. 218/1949, že náhrada za odebraný majetek bude hrazena formou úhrady nákladů na řeholní a provozní činnost církví, na církevní školství, na platy církevních hodnostářů a údržbu církevního majetku. Tuto dohodu potvrzuje skutečnost , že proti tomuto zákonu nevydala římskokatolická církev předpokládané protesty, ani nepodnikla nesouhlasné právní kroky a bohatě ho využívá dodnes. O tom, že celková výše dosud vyplacených finančních prostředků státem na úhradu nákladů církví značně převyšuje dříve dosažitelné náhrady za odebraný majetek, nelze pochybovat.

                Pro realizaci navržených církevních restitucí

                není reálně vůbec žádný důvod a jedná se pouze o další tunel do státních financí prosazovaný zejména Kalouskem, Nečasem, Schwarzenbergem a Bendou. Římskokatolická církev nemůže argumentovat „oprávněným očekáváním“, protože nelze navracet majetek, který byl římskokatolickou církví ze značné části nabyt v našich zemích zneužitím moci církve v době pobělohorské, tedy v době temna, jak je výše uvedeno a proto by každý případný nárok měl být podložen doklady a důkazy, že nebyl nabyt církví z důvodu její mocenské pozice, či nátlaku církve. Nelze ani pominout skutečnost, že historickým majitelem pozemkového vlastnictví se stala rakouská monarchie a následně Československý stát a zapsané majetkové vlastnictví církví sloužilo následně pouze, jako evidence původního majetku využívaného církvemi.

                Není důvod nadále blokovat

                původní církevní majetek na území obcí ke kterému ztratila církev majetkové právo už v rakouské monarchii a je naprostým nesmyslem, abychom řešili církevní restituce místo rakouské monarchie. Je lží tvrdit, že komunisté ukradli to, co bylo zákonným způsobem odebráno církvím již v roce 1919, či následně v roce 1947 a co církvím v podstatě nepatřilo už za doby rakouské monarchie.  K tomu nemůže opravňovat ani skutečnost pronásledování a věznění některých církevních hodnostářů ze strany KSČ. Je nejvyšší čas zrušit blokování původního církevního majetku a tento pozemkový majetek zákonem předat do majetku, či užívání obcím. Nikdo nebude bránit tomu,aby místní zastupitelstva obcí dle svého uvážení neposkytly část tohoto majetku do užívání místním církvím, které v jejich obcích skutečně vykonávají činnost ve prospěch občanů.

                Nelze než konstatovat,

                že president Václav Klaus vznesl v zájmu státu plně oprávněný požadavek na představitele koaličních stran, aby se osobně zaručili, že jimi prosazované církevní restituce neprolomí restituční hranici 25. února 1948. Dosavadní reakce těchto představitelů současné vlády nelze označit jinak, než jako ubohé. Kníže Schwarzenberg nepochopil a není ochoten zaručit se ani svým majetkem. Trapně lze hodnotit vystoupení premiéra Nečase spolu s Jiřím Schwarzem, členem NERV, který za účasti dalších členů NERV pouze potvrdil, že Národní ekonomická rada vlády pravděpodobně slouží pouze na obhajování nesmyslných kroků současné vlády, protože ze stanoviska Jiřího Schwarze vyplynulo, že darování majetku církvím je příležitost, abychom za 50 let získali 28 mld. Kč, děleno 50 je 0,56 mld. Kč na rok. Na rozsah zamýšlených restitucí ve výši cca 143 mld. Kč opravdu „ekonomicky výhodná“, investice. Dle něho bychom asi měli církvím darovat co nejvíce státního majetku. O místopředsedkyni vlády Karolíně Peake je zbytečné mluvit, ta se pouze drží koryta a za ní prý budou reagovat vládní právníci. Když k tomu připočteme vyjádření poslaneckého super právníka Bendy z Plzně, který vyslovil svůj podiv nad požadavkem pana presidenta a Kalouska, který tomu nerozumí s tím, že možná ještě nedospěl a argumentuje nesmyslným a neústavním požadavkem presidenta, tak o nekompetentnosti a ubohosti našich současných vrcholových politiků je opravdu obtížné pochybovat.

                Navržený restituční zákon

                se stává zásadním národním problémem. Ve skutečnosti nejde pouze o majetek církví, ale především o narušení národní svébytnosti, české státnosti a zpochybnění historických událostí, které naše předky vedly k odporu proti římskokatolické církvi a obnově Československé státnosti. Z postupu a iniciativy římskokatolické církve lze vyvodit záměr papeženců na novou římskokatolickou rekatolizaci českého a moravského národního ateistického a sekulárního prostředí navazujícího na národní obrození. Svědčí o tom výstavba nových kostelů, obnova zanedbaných kostelů, dovoz kněží zejména z katolického Polska, snaha o pronikání církevních hodnostářů do veřejného prostředí, do školství, zdravotnictví, sociálních služeb, armády i do mocenských struktur, včetně snahy o obnovu církevních oslav a ovlivňování politických rozhodnutí. Jedná se o moderní způsob rekatolizace společnosti, jehož cílem je ovládání společnosti papežským klérem. Ve skutečnosti si to vše platíme sami ze státních příspěvků církvím a dle současných vládců bychom si to měli platit ještě 17 let i po realizaci jejich nesmyslných církevních restitucí.

                Nepotřebujeme naše děti učit

                modlit se k neexistujícímu bohu a nesmyslným církevním zázrakům. Chceme vychovávat naše děti ve filosofii prvního presidenta Masaryka s důrazem na osobní víru vedoucí k mravnosti, poctivosti, rovnosti, bratrství a humanismu. Nestojíme o smyšlený „Božský ráj na zemi“, stejně, jako nestojíme „komunistický ráj bez peněz“. Je na nás občanech, abychom vzrůstající klerikální snahy o zavedení papežské nadvlády

                                 a římskokatolické totality nad naším národem odmítli.