6-hodinová pracovní doba

Uplynulo již téměř století od roku 1918, kdy byla v Československu schválena  8-hodinová pracovní doba. Byla to doba vzniku našeho státu, doba našich prapředků. Během tohoto století došlo k mimořádnému rozvoji vědy a technologií, které se promítly do všech oblastí života společnosti.

Od pracujících je v současné době vyžadována daleko vyšší produktivita práce a mnohem vyšší odborné znalosti a schopnosti. Tato skutečnost se odráží v nárůstu zisků mezinárodních korporací, akcionářů a majitelů společností, kteří by s velkou radostí pracovní dobu prodloužili zpět, nejlépe na 12 hodin denně.

 Občané jsou v současné době vtahováni do celodenních pracovních cyklů, kdy jim nezbývá téměř žádný čas na osobní a rodinný život. Z našich pracujících se stávají levné a výkonné pracovní síly, sloužící především k zvyšování zisků.

  Je nejvyšší čas, aby se pracující probudili a pochopili realitu. Rozvoj vědy a technologií nemůže sloužit pouze k nárůstu zisků nadnárodních korporací, akcionářů a majitelů společností, ale musí zároveň sloužit k zlepšování životních podmínek občanů. Pracovníkům je potřeba poskytovat delší čas na odpočinek, na jejich osobní a rodinné aktivity.

V současné době se EU komise zabývá délkou pracovní doby a není předpoklad plné shody, ani mezi členskými státy EU. Zájmy nadnárodních korporací, akcionářů a majitelů společností a jim sloužících evropských vlád, jsou samozřejmě zcela v protikladu se zájmy pracujících občanů Evropy.

 Proč realizovat zavedení 6-hodinové pracovní doby právě v době hospodářské krize?

Zavedení 6-hodinové pracovní doby lze charakterizovat, jako výrazné opatření proti značném nárůstu počtu nezaměstnaných. Zaměstnavatelé ve výrobě, či v poskytování služeb, budou potřebovat další pracovníky, aby zajistili plný chod svých společností a podnikatelských aktivit.

 Z hlediska státní pokladny je toto opatření mnohem výhodnější, než zamýšlené navyšování daní společnostem a podnikatelům. Ušetří se na dávkách pro nezaměstnané a rozpočet získá daně z příjmu dalších zaměstnanců a související odvody.

Je potřeba trvat na nepřerušované 6-hodinové pracovní době bez přestávek s tím, aby se zamezilo firmám zneužívat pracovníky k celodennímu zaměstnávání, které dnes často přesahuje osmihodinovou pracovní dobu. Z druhé strany by měla být otevřena možnost, aby si zaměstnavatel mohl s pracovníkem svobodně dohodnout časové plnění pracovního úvazku ve výši 30 hodin týdně, či časové rozložení pracovní doby v odpovídajícím měsíčním rozsahu.

Při zavedení 6-hodinové pracovní doby je třeba udržet výši předchozích měsíčních platů, protože nelze dále odkládat, alespoň částečné navýšení hodinových platů našich pracovníků, které se u nás pohybují hluboko pod příjmy pracovníků v západní Evropě.

Pro nadnárodní korporace, akcionáře a majitele společností ve výrobě a službách by neměl být vyplývající nárůst nákladů na mzdy likvidační. Zejména pro společnosti, které prodávají za evropské ceny a platí téměř poloviční, tedy východní mzdy našim pracovníkům s tím, že ušetřené náklady na mzdy si manažéři a majitelé těchto společností strkají do vlastní kapsy.   

Argument odchodu nadnárodních společností dále na východ nelze akceptovat. Nadnárodní  společnosti, které chtějí odejít dále na východ, po vyčerpání státních pobídek, tak činí již dnes. Nikdo nemůže zabránit společnostem, aby v zájmu navýšení svých zisků, podílely na zneužívání levné pracovní síly ve východních zemích.

V oblasti státního sektoru a státních podniků lze zejména v administrativě, kompenzovat ztrátu pracovní doby vyšším využitím pracovní doby, odbouráním zbytečných přestávek a nesmyslných činností, tedy zvýšením produktivity práce pracovníků tak, aby se nezvyšovaly výdaje ze státní pokladny. Zároveň je nejvyšší čas, stanovit mzdové stropy ve státní sféře tak, aby se odbouraly nesmyslně vysoké a neodůvodněné příjmy některých státních zaměstnanců, či zaměstnanců státních podniků, hrazené z daní všech občanů. Nelze nadále akceptovat mzdy, které svojí výší, zcela nesmyslně několikanásobně překračují přijatelnou logiku úměrnosti, k výši průměrné mzdy ve společnosti.

Stát musí uvažovat reálně s ohledem na státní pokladnu a umožnit pracovníkům, kteří chtějí dosáhnout mimořádně vysokých, státem neregulovaných příjmů, aby přešli do soukromého sektoru, kde jim nikdo nebude omezovat výši jejich příjmů. Platové výjimky ve státním sektoru u jednotlivých vybraných specialistů, které skutečně nelze nahradit, by měla jednotlivě a výjimečně, na omezený čas, schvalovat přímo vláda.

 Pracovníci ve Francii mají dnes pracovní dobu 35 hodin týdně a lze předpokládat její další zkrácení s ohledem na zvyšující se nezaměstnanost.

Požadavek na 30-hodinovou týdenní pracovní dobu,  pro naše pracující občany, je ze všech výše uvedených důvodů přijatelný. Průměrné náklady na pracovníky budou u nás i po zavedení 6-hodinové denní pracovní doby, nadále mnohem nižší, než náklady na pracovníky v západních zemích EU.

Podnikatelé a  pracovníci  by si měli uvědomit, že přemrštěná snaha po dosažení vyšších zisků a výdělků bez ohledu na pracovní čas, se dříve, nebo později, odrazí na jejich zdravotním stavu s tím, že působí nevratné škody v jejich osobním a rodinném životě. Tyto ztráty jim žádné peníze nemohou nahradit.

Pokud by následně došlo k úměrnému snížení pracovní doby v celé EU, mohlo by dojít k částečnému snížení dlouhodobé nadvýroby, která je spolu s dlouhodobě přemrštěnými cenami nemovitostí v USA, hlavní příčinou nynější světové finanční krize.

Délka pracovní doby se zásadně týká všech pracujících občanů, zejména mládeže, která bude vstupovat do pracovního cyklu. Záleží především na občanech, zda budou požadovat více času pro svoje osobní a rodinné potřeby a zda po uplynutí téměř jednoho století, se spolu s odbory, aktivně zasadí o nové zkrácení pracovní doby.