Rozume, uhni! .. a on uhnul a dál uhýbá…

Pobavilo by mě, když strážce státní chudoby vytáhl ve svatém rozhořčení proti vydání bývalé ministryni obrany k dispozici policii pro podezření z předraženému nákupu letadel CASA argument nejpádnější a to právní rozklad,  ve kterém se říká, že na  ministerské nákupy speciálu (zbraní a strategického materiálu) netřeba cenového srovnání, neboť se jedná o transakce ve zvláštním režimu. Záměrně píšu „pobavilo by mě“ a ne „pobavilo mě", protože   právě tento starostlivý muž nešetřil obavami o každého jednoho občana tohoto státu před nedávnými volbami, kdy nám poslal složenku s vyčíslením dluhu v řádu mnoha desetitisíců korun, kterými je každý z nás do budoucna zadlužen. Nevím,  kterou stranu tehdy reprezentoval, zda už tu novou nebo ještě tu původní – v tom fofru pomalu ztrácím přehled, kde kdo byl a je.  Nicméně, nehledě na nové nátěry starých fasád mám stálou jistotu, že za konverzí české koruny v krachli jsou stále titíž „odborníci“. Ale zpátky kde strojům – tedy v našem případě knyplům. Pořízení těchto sofistikovaných strojů předcházel, jak jsem se nedávno dočetl,  odpor nevyšších funkcionářů dotyčného ministerstva, aby se nakonec ukázalo, že tito sezprvumýlili, když odmítali pořízení zmíněné techniky s argumentem, že právě toto není to nejdůležitější, za co by se v rezortu měly utrácet peníze. Nicméně nákup se uskutečnil  a určitou skvrnou na kráse celé transakce bylo údajné předražení o třetinu  proti ceně stejné značky v lepším vybavení pro Portugalsko. Odporným  slíděním  některých hnidopichů rovněž proniklo na veřejnost, že dodnes –  2 roky po uskutečnění dodávky – nesplňují tyto stroje parametry, které ministerstvo při jejich provozu očekávalo. Zde se zřejmě opět jedná   o nějakou novinářskou kachnu, protože tyto stroje těžší vzduchu přece létají, o čemž se mimo jiné přesvědčili koně, kteří jimi letěli do Mongolska - a možná i zpátky.  V civilizovaných zemích s parlamentní demokracií je jednoznačně dáno, že za chod ministerstva zodpovídá své vládě a národu  příslušný ministr. Ne tak u nás. Podpisy smluv podřízených  úředníků, o kterých byl „bohužel“ příslušný ministr z informován až dodatečně  v době, kdy se případu chopila media nebo opoziční strany. A tak zatímco v jiných zemích by za podobné prohřešky byli vyměňováni (a trestáni) ministři jako na běžícím pásu, u nás dochází k pozoruhodnému jevu, kdy ministr, který něco zmastil v čele jednoho rezortu, může směle přecházet do dalšího, prost jakéhokoliv odpovědnosti, nařčení či pohany.  Při některých příležitostech naši věhlasní odborníci a ekonomové přirovnávají hospodaření státu k chování rodiny, která si rovněž nemůže vypůjčit na víc, než je schopna vydělat a splatit a proto si rovněž pořizuje věci, které snesou kolektivní kritiku rozumného a prospěšného nákupu. Myslí to samozřejmě upřímně a dopomáhá jim k tomu klidná síla. Co mi na tom osobně vadí je, že přes veškeré tyto snahy, utahování opasků, snižování veřejných výdajů, oklešťování sociálního zabezpečení a absenci jakékoliv vize hospodářského rozvoje do příštích let se světlo na konci tunelu  vzdaluje…