Oči pro pláč, a přece…

Podnětem k napsání tohoto příspěvku je včerejší zpráva o návrhu ministryně MSPV L. Müllerové na zvýšení poplatků za bydlení  a jídlo  v domech pro seniory na 600,- Kč, kde je argumentem tohoto kroku zvýšení cen energií, že růst inflace a také vyšší sazby DPH. Toto opatření se dotkne 68 tisíc důchodců… Původně uváděná výše tohoto poplatku činila, pokud si to dobře pamatuji,  200,-  Kč, takže se jedná o 300% navýšení. Je to zatím poslední oslavný krok (vyjma jazzového koncertu pro pár desítek hostů na Pražském Hradě)  závěru kariéry politika,  jehož jménem je symbolizována celá etapa našeho vývoje po roce 1989.

Při oznámení této zprávy mi okamžitě vytanula na mysli nespokojenost bulharských občanů s jejich neudržitelnou situací ohledně úhrad zvyšujících se cen elektrické energie, která pokračuje, byť pokojně, v masovém měřítku i přes demisi tamní vlády. Je to jen  několik málo let, kdy jsme byli informováni o triumfálním stupu ČEZu do této balkánské země a Alblánie. O aktuálním stavu těchto „investic“ lze dohledat příslušné informace v médiích.

Obdobně optimistickou informací ze stejného soudku je Hegerův návrh na zpoplatnění základních – rozuměj amalgámových plomb – částkou 500,- Kč. Nehodlám polemizovat o tom, zda amalgám je ideálním materiálem pro zubní výplně, ale nic cenově dostupnějšího zatím stomatologové nenabízejí.

Těmto informacím předcházely dříve v oblasti zdravotnictví údaje o vysokém poměru nemocničních lůžek v rámci stávající populace, neochotě zdravotnických pojišťoven platit některé úhrady včetně lázeňských, které znamenají faktickou likvidaci tohoto druhdy tak úspěšného odvětví v této zemi.

Otázka zdravotnické péče představuje pro většinu občanů stejnou prioritu, jako problém výživy a zvyšujících se nákladů  na potravinářské produkty , kde lze vystopovat i důsledky naší zemědělské politiky za posledních 20 let, během kterých jsme pozbyli soběstačnosti ve většině produktů. Situaci průběžně monitoruje Agrární komora a závěry jejích šetření nejsou v žádném případě důvodem k optimizmu. Začalo to privatizací cukrovarů a likvidací místní produkce cukrové řepy. Následovala drastická redukce produkce v živočišné výrobě, v jejímž důsledku jsme v chovu dobytka zhruba na třetině stavu roku 1989.

V oblasti (nejen) průmyslové výroby jsme díky historicky ojedinělému a světově unikátnímu kroku kupónové privatizace ztratily kontrolu nad převážnou částí této kapacity a nemalý počet to  té doby prosperujících podniků zmizel definitivně v propadlišti dějin – namátkou strojní zařízení pro hutní průmysl. Nikde jsem se veřejně nedozvěděl, jak velká část hodnoty místně vyrobeného zboží odchází ve formě dividend do zahraničí.

Naproti tomu se nám ostává denně informací o tom, jak jednotlivé rezorty strádají nedostatkem finančních prostředků a co vše je možné ještě seškrtat, abychom udrželi dojem konsolidovaného státního hospodářství. Tu a tam se z krajů hlásí, kde a za jakých podmínek se podařilo ušetřit pár desítek miliónů, což poměrně ostře kontrastuje s nedořešenými kauzami chybných rozhodnutí nejvyšších státních představitelů, jejichž prohřešky se pohybují řádově v násobcích takto uškudlených peněz. Tito „úředníci“ jsou pak odměňováni rozhodnutím svých stranických sekretariátů posty v státních a polostátních organizacích, kde se jejich odměny pohybují v násobcích jejich  ministerských a poslaneckých  platů bez zodpovědnosti a postihu  za výsledný hospodářský efekt daných subjektů – o odpovídající odborné kvalifikaci ani nemluvě.

A to vše za situace, kdy chronicky chybějí prostředky rezort vedle rezortu. Už není z čeho brát -  zlatý poklad je fuč, penzijní fondy neexistují ani ve virtuální realitě a lidé přes šedesát jsou považováni  za parazity – vyjma přestárlých politiků, kteří povinně dokreslují tento skanzen.

V rámci místního  demagogického náhledu je nám demokracie předkládána jako sobecká doktrína vlastního prospěchu a minimalizace státu, přičemž  z politických tribun se vytratila slova jako solidarita, vlastenectví,  sociální spravedlnost a to při absenci jakékoliv vize dalšího směřování  společnosti. Omluvu tohoto stavu je nutné hledat za hranicemi, odkud k nám doléhá hospodářská krize, se kterou se její údajní původci už ve většině  úspěšně vyrovnali.

Jak  bylo naznačeno, o příčinách současného bezútěšného stavu  má drtivá většina národa poměrně jasnou představu, nicméně jakékoliv dílčí kroky, které by mohly předznamenat tolik očekávanou změnu a postupné zahájení ozdravných kroků naráží na nepropustnou bariéru struktur, které se pevně zabydlely ve svých pozicích a tyto aktivity vidí jako ohrožování vlastní existence a statusu quo, který si za ta léta tak pracně a podle jejich nezpochybnitelného názoru zaslouženě vybudovaly.

Politické strany napříč politickým spektrem se postupně zcela zprofanovaly a jen skutečně naivní a zcela nezkušený občan ještě může zastávat názor, že jejich reformace je proveditelná. Troufám si tvrdit, že východiskem v tomto kontextu je zrod nového subjektu či hnutí, které by bylo prosto historické zátěže, kterou stávající politické strany stačily za dobu své existence vytvořit a nedokážou se od ní oprostit.

Pro příklady nemusíme chodit daleko…