O Evropské unii ještě jednou a trochu jinak…

Reaguji na blog maxiblogera 2011 F.Matějky, který se věnuje „Duelu: Spor o Evropu. Michal Musil kontra Petr Hájek“.  Což je možné interpretovat jako reakci Hradu na článek redaktora MF Dnes o postoji Čechů k naší integraci do EU, uvedeném na pravou míru již zmíněným výkladem F.M.  Nemám ambice se pouštět do historických rozkladů ani citovat z děl, která byla k tomuto tématu napsána. Chtěl bych pouze podělit o osobní zkušenosti s těmito procesy, tak jak jsem je vnímal  a průběhem času korigoval svoje názory do současné podoby…

Evropské národy a jejich integrace má dlouhou historii a středověké královské sňatky nebyly ničím jiným, než snahou integrovat politický a hospodářský vliv. Z našeho pohledu se tento proces zasloužili zejména Přemyslovci a  Habsburkové. Takže, jak je zřejmé, integrovalo se v minulosti a tento proces je i pro budoucnost nezpochybnitelný. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že integraci lze chápat jak nástroj expanze, tak obranný mechanismus – zde se ještě přidává faktor ochranný - v ekonomickém kontextu.

Ale zpátky k výše citovanému Duelu, kde vicekancléř P.Hájek uvádí na vrub článku M.Musila, cituji:

 „Michal Musil vidí dva hlavní zdroje narůstajícího odporu naší veřejnosti k Evropské unii: Václava Klause a chabou zkušenost s hrůzami II. světové války, proti jejímuž opakování byl údajně evropský projekt zbudován…..

 …..To ostatně souvisí i s druhou částí Musilovy argumentace. V jednom zahraničním rozhovoru VK odpověděl, že jde o klasickou záměnu příčiny s následkem: Evropa není dlouhá desetiletí bez válek díky Evropské unii, ale naopak EU může existovat, protože žijeme vzácné období dlouhého míru.“

Osobně zastávám názor, že – na rozdíl od VK – Evropa existuje od konce 2. světové války bez významnějšího konfliktu nejen  díky existenci EU, ES,  EHS, NATO, ale zároveň díky paralelnímu vzniku RVHP a Varšavské smlouvy, což původní citaci p. Hájka staví do poněkud jiného světla. Domnívám se nicméně, že zásadní význam pro zachování míru na Starém kontinentu měla vojenská a politická přítomnost USA, díky které byla nejen (!) v Evropě na dlouhou dobu zaručena rovnovážná bipolárnost systému, která vzala za své až rozpadem SSSR - a to i s příslušnými důsledky.

Nyní mi dovolte, abych se zaměřil na výhrady F.Matějky vůči obsahu příspěvku M.Musila, na které  svým komentářem vždy bezprostředně navážu odlišným druhem písma:

Vážený pane Musile,
Češi samozřejmě mají s druhou světovou válkou velké zkušenosti. Dost možná ještě horší, než okolní státy. Mají totiž zkušenosti nikoli se srovnáváním svých měst se zemí, ale s ohnutím se před nepřítelem bez boje, ústupem s bílým praporem v ruce, odevzdáním se skrze kolaboranty a v neposlední řadě s naprostou potupou v podobě protektorátu. Věřím, že by tehdy většina lidí dala přednost boji a vlastní smrti, než tomu, co tu bylo, jakkoli to znamenalo, že jsme nebyli na hlavní frontě. A přesně to je důvod, proč podle mě ve stále větší míře odmítají Evropskou unii.

Češi totiž mají s protektorátem své zkušenosti, na rozdíl od těch, co byli v hlavní linii – a proto dokáží lépe odlišit ty „drobné nuance“ dosavadních kroků Bruselu, které politickým, hospodářským a finančním protektorátem smrdí na sto honů.

Toto tvrzení ignoruje předválečné mocenské uspořádání Evropy. Československá armáda, která bezpochybně patřila po technické i organizační stránce k nejlépe vybaveným, měla šanci vojensky vzdorovat Německu v případě otevřeného konfliktu zhruba po dobu jednoho týdne už jen z toho prostého důvodu, že bychom ve svém odporu zůstali zcela osamoceni, na stranu agresora by se postavila naše třímilionová „menšina“ německé národnosti a vzápětí by následovalo okamžité oddělení Slovenska… Západoevropské státy by na tento konflikt přihlížely toliko jako na vítané oslabení útočníka a v jejich zájmu by bylo jej nechat probíhat co nejdéle s tím, že to oslabuje německý útočný potenciál a oddalují se vlastní problémy. Důsledky takového kroku by byly naprosto fatální a velmi by zjednodušily plánovanou germanizaci obyvatel, pokud by ještě byla vůbec nutná.

Statut protektorátu neumožňoval otevřený odpor proti okupantům, čím je do jisté míry analogický s naší situací po roce 68. Zajatí českoslovenští piloti či příslušníci dalších složek protihitlerovské aliance nebyli považováni za válečné zajatce podle mezinárodních úmluv, ale za vlastizrádce. Na tomto místě je třeba zároveň připomenout neoddiskutovatelný podíl československého a zejména českého průmyslu pro chod německé válečné mašinérie. Na našem území se prokazatelně vyráběly komponenty pro výrobu letadel (Heinkel, Messerschidt, Focke-wulf, Junkers), ale rovněž bomby a náboje – strojírenství, dále pohonné hmoty a lze proto tvrdit, že místní průmysl zcela podléhal diktátu válečné výroby.

Češi mají samozřejmě také zkušenosti s obdobím, kdy nám všem bylo povinně dobře, protože nám to tak řekli zvenku. Po nacistickém protektorátu to tu trvalo dalších čtyřicet let, vzpomínáte? Češi moc dobře vědí, jaké to je, když jim pravidla jejich vlastního života ve vlastní zemi stanovuje někdo zvenčí. A přesně to je další důvod, proč mají k Evropské unii stále větší odpor. Na rozdíl od jiných národů starých států EU s tím totiž mají osobní zkušenost. Na rozdíl od nich si totiž prošli již dávno tím, kam celá slavná Evropská unie nyní směřuje.

Velmi zjednodušené a zavádějící tvrzení. Československo se pro svoji politickou orientaci rozhodlo dobrovolně na základě výsledků voleb v Českých zemích. Na Slovensku byla situace odlišná, což mohlo do jisté míry ovlivnit i pozdější rozpad společného státu. Pokud jde o poválečný vývoj Československa, tak jej není možné paušalizovat na čtyři desítky let, ale rozdělit na období 1945 -  1968 a 1969 - 1989.          V prvním  období bylo ještě možné pochopit entuziasmus značné (nemajetnější) části národa vůči kolektivizační politice a levicové orientaci. Po roce 1968 byla politická angažovanost již pouze projevem chladného kalkulu, motivovaného ziskem existenčních výhod a podle rčení „papežštější než papež „ lze pouze do určité omezené míry  připisovat osobní postoje vnějším vlivům.  

V neposlední řadě, na rozdíl od Vás, nemám zásadní pochybností o tom, že jsme na základě nejen výše popsaných zkušeností schopni vidět, ano na rozdíl od jiných v Evropě, kteří výše uvedené historické zkušenosti nemají, všechna nebezpečí, která s sebou Unie pro celou Evropu nese. Skutečnost, že Vy nic z toho pravděpodobně nevidíte, na tom nic nemění. Češi moc dobře vědí, co je to diktát. Zažili si ho opakovaně a možná poprvé v historii se přestávají bát říct: už ne. V tom hledejte podstatu, ne v Klausovi.

Z předchozích řádků zavání tak trochu demagogie a nevidím důvod pro obavy z evropské integrace. Na tomto místě je třeba si uvědomit, že Evropská unie o nové adepty projevila zájem z ryze pragmatických důvodů, kterými bylo zejména rozšíření odbytišť pro svoje výrobky a služby. To, že jsme jednostranně odstranili celní bariéry a vpustili k nám záplavu převážně spotřebního zboží pochybné kvality, které znamenalo faktickou likvidaci domácí výroby, je výlučně naše interní záležitost a netřeba hledat vnějšího nepřítele. Většinu problémů, ze kterých osočujeme EU ve snaze odvrátit pozornost od vlastních chyb jsme si způsobili sami a to navzdory obavám, které tato instituce na naše adresu mnohokrát adresovala.

Když si představím, že s takovým vnímáním Čechů, a podle mě i absolutní neschopnosti či neochotou vidět realitu v Evropě, které jste ve svém článku projevil, ovlivňujete ze své pozice zástupce šéfredaktora MF DNES obsah toho, co v jednom z hlavních deníků v České republice vyjde a co ne, a navíc jste z titulu své funkce odpovědný mimo jiné propojování tištěného deníku a on-line zpravodajství na idnes.cz, je mi kolem srdce velmi úzko. Stydím se za takové novináře v České republice.
František Matějka 

Také bych se styděl, pokud bych  to takto vnímal, ale ve mně spíš převládá pocit, že je pochlebováno autorům, kteří – obrazně řečeno – plácají svoje čtenáře po ramenou a tvrdí jim, jací že to jsme chlapíci a jak dobře to tady vedeme. To se nepochybně dobře čte a pro večerní zažívání je to mnohem příjemnější než nějaké hnidopišství,  propíraní starých kauz a otevírání nových. Určitě bych se lépe cítil, kdyby ve zpravodajských pořadech  ubývalo takových  reportáží ne proto, že o nich psát a hovořit není žádoucí, ale proto, že je jich prostě čím dál tím míň  a ušetřený čas byl vyplněn zprávami o našich úspěších ve vědě, technice, sportu, kultuře……

Jiří Čapek