Důstojná oslava 17. listopadu

Na dotaz kandidátovi na europoslance Fülemu k jeho komunistické minulosti, to  dotyčný odbyl poznámkou o „šumech z minulosti“.

Když se kariérní diplomat, několikanásobný velvyslanec, rozuměj  nejvyšší trvalý reprezentant státu v zahraničí a tím pádem absolvent  nejpřísnějších bezpečnostních prověrek vyjádří, jak se vyjádřil, pak stejně nicotnou událostí z jeho pohledu je  i listopad 89 a celý ten zbytečně trapný humbuk, který se kolem toho nadělal… To, co  vidíme, je přímý důsledek  politického diletantismu  a kompromisů, jejichž prapůvod se datuje  od vzniku Havlo-čalfova syndikátu. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a uvědomit si, kolik „bývalých“ komunistů je ve významných funkcích jak v politice, tak ve státní správě a jak si za posledních dvacet let upevnili svoje ambice.  Kádry, které byly - do určité míry - vytěsněny po listopadu ze státní správy,  opět nerušeně kandidují  na  její významné posty jak doma, tak v zahraničí, stačí mít dobré vazby na stávající politickou garnituru, která s těsně polistopadovými nadšenci již nemá ale vůbec nic  společného.  Původní disidenti, kteří dali počáteční impuls změnám a následně zakotvili ve veřejné správě, byli sešrotováni byrokratickou mašinerií tak dokonale, že poté, co se saturovali, se chovají na svých postech stejně jako ti, proti kterým sami před dvaceti lety vystoupili. Paradoxně  v předvečer nadcházejícího jubilea sledujeme převážně politiky, nadřazující   svoje osobní ambice a stranické zájmy  činnosti,  ke které se přihlásili a byli zvoleni – zodpovědnou správu věcí veřejných …