Byl bolševik skutečně takovej idiot?

Mnou původně zamýšlený příspěvek se měl týkat humbuku kolem personálních změn v ÚSTR  – Ústavu pro studium totalitních režimů, který nutnost svojí existence opírá o nutnost zkoumat zejména historickou kauzualitu dějin poválečné ČR. Nějak mi uniká už samotný důvod vytvoření takového institutu s vlastním rozpočtem a organizační strukturou, zejména v kontextu s existencí Historického ústavu AV ČR, jehož základním posláním je „výzkum v oboru českých, československých a obecných dějin“ a jehož historie sahá do roku 1924 vznikem Státního historického ústavu vydavatelského.    Z pohledu občana a daňového  poplatníka nevidím žádný objektivní důvod, vedoucí k vytvoření další „profesionální“ instituce, která má „vědecky“ zkoumat prostředí, ve kterém jsme po většině žili. Nevím, co se dá ještě vyzkoumat na faktu, že v důsledku válečného vývoje 2. světové války se uskutečnila setkání   představitelů tří ústředních mocností  protihitlerovské koalice, reprezentovaných F.D.Rooseveltem, W.Churchillem a J.V.Stalinem, kdy během Jaltské konference v únoru 1945  byly vytyčeny zóny vlivu jimi reprezentovaných velmocí po ukončení války. S praktickými důsledky této dohody mají zdejší občané své osobní zkušenosti i bez existence nějakého dalšího ústavu, který by jim je po lopatě interpretoval. Ostatně důsledky tohoto uspořádání znovu pocítili zdejší občané na vlastní kůži v srpnu 1968 a  obávám se, že další „výzkumy“ na těchto faktech mohou sotva co změnit… Tolik na téma ÚSTR.

Na co ale musím  reagovat,  je snůška blábolů, prezentovaných  v příspěvku Socialisticky živořit nebo svobodně žít, což je de facto oslava současného politického  marasmu, opentlená fanatizujícími výkřiky, které nic nechápajícímu čtenáři – blbečkovi sdělují, jak významný krok správným směrem jsme urazili od roku 1989 a jak si nevážíme osobní svobody. Považuji za důležité poznamenat, že jsem nebyl nikdy členem komunistické strany a v žádné politické partaji nejsem a být nehodlám. Nejedná se v žádném případě o obhajobu minulého režimu, ale o srovnání.

Nyní mi dovolte komentovat příspěvek, z něhož vypouštím první odstavec, abych se vyvaroval invektiv. Atraktivnější z mého pohledu je druhý odstavec, který se snaží čitateli vsugerovat, že za událostmi roku 1989 je hledat vliv západního světa.  Možná tu nějaký existoval, ale v historickém kontextu pouze okrajově, protože Sovětský svaz se už začal hospodářsky hroutit v důsledku neufinancovatelnosti zbrojního průmyslu, který technologicky nestačil držet krok s USA. K tomuto stavu se váže památný výrok prezidenta Reagana, který prohlásil, že Rusy „uzbrojí“  (Hvězdné války atd.) a to se také stalo. Vzhledem k tomu, že Sověti vynakládali z HDP na zbrojení tak obrovskou část, která pro USA představovala díky jejich hospodářskému potenciálu relativně nižší podíl odvodu ve vztahu k vyprodukovaným hodnotám, začal  SSSR zákonitě pokulhávat v ostatních odvětvích, což se projevilo v destabilizaci tamní politické situace, reprezentovanou příchodem Gorbačova a jeho perestrojkou, což ve svém důsledku vedlo ke zhroucení východoevropského politického bloku. Toto byl objektivně hlavní důvod zániku bipolárního rozložení sil, s jehož důsledky se svět politicky dodnes nevyrovnal, včetně negativních důsledků role světového strážce pořádku pro samotné USA.

V dalších odstavcích autora opět nenacházím myšlenku, se kterou by se dalo polemizovat – není o čem, ale pokusím se o vlastní pohled na dobu před a po. Pro mne, tehdy mladého člověka, kardinální a ničím neomluvitelnou fatální chybou  soudruhů bylo, že v roce 1969   došlo k uzavření hranice, což při masovém exodu po srpnu 1968 nebylo zas až tak překvapivé. Nicméně tato doba již nebyla srovnatelná s 50. lety, kdy byla hranice hermeticky uzavřena. Je fakt, že tato situace existovala, nedalo se s ní nic dělat a svoboda  jednotlivce tím byla do důsledků poznamenána.

O tom, jaká panovala za komančů atmosféra, si můžeme vesele či ne-vesele vykládat, ale jsou určitá fakta, která zejména při srovnání se současnou situací mohou být přinejmenším poučná. Samozřejmě, existovaly výpadky v plynulé distribuci zboží – viz podpultové zboží za příplatek: jízdní kola, barevné televize, automobily, módní zboží atd. Byly tuzexy, veksláci, zelináři, řezníci, šmelináři, meloucháři, kradlo se – kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu – všichni nadávali na komunisty, což národ paradoxně sjednocovalo. Na druhé straně byly nomenklaturní kádry a všeobecný dohled. Také se plánovalo, byly pětiletky a spartakiády. A kolovala spousta vtipů – zejména politických:

„Co se nedá splnit, dá se naplánovat“

„Jaký je rozdíl mezi fámou a skutečností? – 14 dní“ – týkalo se zdražování

„Kde leží rozdíl mezi úpravou cen a zdražováním?  Šumava.“ – Česko-západoněmecká státní hranice

„Povídá jeden známému: Člověče, dělám ve fabrice na dětské kočárky a čekám dítě, tak jsem si domů nosil součástku a součástkou, že si ho postavím a pak jsem to dal dohromady a hádej, co mi z toho vyšlo?     ???    – Kulomet!“

Všude se v omezené míře kradlo, ale nikde nic nechybělo… Když člověk skončil v jednom zaměstnání, tak šel do druhého, absolventi škol nastupovali po prázdninách do práce – právo na práci na základě kvalifikace. Dalo by se toho na téma minulého režimu napsat spousty, ale v tom není jádro problému. Ten je v tom, kam jsme to za více jak 20 let „demokracie“ a „tržního hospodářství“ dopracovali. Máme půlmilionovou armádu nezaměstnaných, některá úspěšná  průmyslová odvětví šla nenávratně do kopru a v zemědělství jsme soběstační tak možná z poloviny – zbytek se musí dovážet.

Jak už jsem v jednom z předchozích příspěvků napsal, rok 1989 byl z hospodářského hlediska nejúspěšnějším rokem poválečné historie. Hospodářská bilance bylo vyrovnaná, v zahraničí jsme měli devizové pohledávky a export tvořil významnou kapitolu ekonomiky. Ve většině zemí, kde jsme měli zastupitelské úřady, byla rovněž obchodní oddělení a místní kanceláře našich podniků zahraničního obchodu. Vyváželi jsme zejména strojírenské výrobky, investiční celky, textilní výrobky, sklo, potraviny -  zjevnou slabinou byla zejména spotřební elektronika, kde nám ujel vlak.

To se však po roce 1989 šmahem napravilo, kdy jsme jednostranně zrušili dovozní cla a stali se tak sběrným dvorem Evropy. Naši západní partneři to bohužel nepochopili a neučinili reciproční krok, takže naše zboží v zahraničí přestalo být konkurenceschopným a doplatilo na to mnoho zdejších podniků. Začátkem 90. let sice tehdejší ministr hospodářství Kare Dyba přirovnával Českou republiku ke čtyřem asijským tygrům – rozuměj ekonomicky – ale ke skoku jsme se bohužel nikdy nedostali. Spustila se kupónová privatizace, která se odvíjela ještě z  předrevolučních cen a veliká část továren včetně pozemků a rekreačních zařízení se transferovala  nekontrolovaně a pod cenou do soukromých rukou. Byl nám sice vrácen zlatý poklad (asi 22 tun), ale jeho prodejem bylo sanováno špatné hospodaření státu. S tím, jak mizely výrobní kapacity státu – neviditelná ruka trhu – se začalo nedostávat financí na udržení zahraničně – obchodní sítě a začaly se rušit ambasády, konzuláty a obchodní oddělení – vždyť to není potřeba, ruka to zařídí a zboží si samo cestu najde – nenašlo. Ohromně lukrativním byznysem se staly státní zakázky, kdy si tuzemští
dodavatelé účtují částky vyšší, než se děje v západní Evropě..

Ruší se zdravotnická zařízení, lázně, sanatoria a zaměstnanci těchto zařízení a ze sféry služeb rozšiřují fronty na pracovních úřadech.

Bylo zdecimováno učňovské školství, systematicky jsou oklešťovány příjmy jednotlivých ministerstev a diletantská rozhodnutí střídajících se vlád jsou kompenzována navyšováním daní obyvatel. Nemalá jejich část, zejména v již neproduktivním věku, je tlačena zvyšujícími se životními náklady k uzavírání nevýhodných půjček a ocitají se v dluhové pasti s exekutory na krku.

Chybějí peníze na obnovu infrastruktury – musíme to nazývat modernizací – abychom zalepili díry v rozpočtu dotacemi z fondů EU. Utěšeně nám roste počet majitelů luxusních vozů, ale bohužel díky „kruté zimě“ zase nejsou peníze na opravy silnic. Když je někdo v přímém přenosu do celého světa usvědčen z kleptomanie, tak se normálně spustí mechanismy, které jeho vliv bezprostředně omezí – své posty byli nuceni opustit i lidé za podstatně „banálnější“ skutečnosti. Tím se zejména zamezí tomu, aby nemohli činit další nevypočitatelné kroky a  páchat škody.

Na druhé straně za zprofanovaného a zatraceného režimu u nás získaly na základě stipendií akademické vzdělání stovky a tisíce zástupců inteligence ze zemí nejen z tzv. třetího světa, kteří k nám díky svým zdejším zkušenostem nepřestali mít kladný vztah bez ohledu na tehdejší politickou situaci. Tento potenciál nebyl žádnou z nastupujících vládních garnitur nikdy ani zbla využit – na rozdíl od předchozí totality.

Financování sportu prostřednictvím tělovýchovných jednot, které bylo za komančů jaksi samozřejmé přešlo do rukou „tržně“ orientovaných správců, takže až odejde stávající sportovní reprezentace na odpočinek, jen bláhový může očekávat úroveň, na jakou jsme byli od 80. let zvyklí, protože prostě se nedostává peněz na provoz a rozvoj sportovních zařízení.

Za dob totáče jsme sbírali jako na běžícím pásu různá ocenění naší kulturní úrovně, vzpomenu třeba úspěchu na bruselském Expo ´58 (např. laterna magika) a dalších podobných světových fórech. Na posledním takovém fóru jsme se reprezentovali velkou slzou, sice zlatou, ale jak symbolické! Dostali  jsme 2 filmové oskary, 2 nobelovy ceny a díla našich výtvarníků a umělců získávala vavříny a ocenění na četných mezinárodních kolbištích.

Je pravda, že v určitých ohledech jsme se posunuli, třeba není problém si za bílého dne koupit na Václaváku na předem stanovených místech malé obálky s bílým práškem od spoluobčanů černé pleti. Já osobně tuto službu nevyhledávám a mám pochyby, zda je to krok správným směrem.

V jedné cimrmanově hře je dialog o tom, že přece není možné někomu vzít důl, je to přece díra v zemi, kterou můžete zasypat, ale nemůžete ji vzít! I v  této v nadsázce se přece jenom autoři mýlili, tato omezení jsme rovněž  elegantně překonali.

Při svých argumentech na obhajobu současné situace a obžalobu minulého režimu se ohánět hesly jako MDŽ a ROH je poměrně laciný peníz a při zmínce na tehdejší cenu piva  lze zároveň vzpomenout na cenu kubíku vody z městského řádu – já si pamatuji 3,20 Kč. Ceny energií a komunálních služeb je takové vděčné téma...

Velice rád bych našel něco pozitivního na tom, co se tady momentálně děje. Jenomže v tom nenacházím oporu ani ze strany současných správců země, kteří mě dnes a znova svými rozhodnutími uvádějí v úžas. Proto je tak snadné kritizovat, zejména mohu-li vycházet z  počátečního stavu a porovnat očekávání s realitou. Jiným způsobem ani nelze věci hodnotit a srovnávat.

A rýt rypákem v zemi? To jsou přece slova Karla Kryla! I v jeho případě se obávám, že na jeho předčasném odchodu na věčné jeviště se podepsala hluboká frustrace z toho, jak vzal český národ svůj osud do vlastních  rukou a kam to vykročil.

A tak se zřejmě  shodneme pouze  na jediném  -  existenci parazitických sviní, ale ty tu byly a budou vždycky a je na každém, kolik dostanou prostoru, popřípadě jak se jejich vliv co nejefektivněji eliminuje.

Snad na závěr pouze konstatování, že mi autor příspěvku, na který nyní reaguji, žádnou přijatelnou alternativu nenabídl…