A bude se šetřit!

Motto:   Propuštěním zhruba pěti tisíců státních úředníků – zaměstnanců ministerstev – hodlá současná vláda  přispět ke snížení deficitu státního rozpočtu, který se pohybuje někde kolem 170 miliard korun českých.  

Poněkud to připomíná akci 55 tisíc do výroby, kterou v padesátých letech minulého století „vyčistil“ tehdejší režim státní správu od ideologicky „nestabilních“ jedinců a posílil jimi výrobní sféru. Jednalo se vesměs o lidi s minimálně středoškolským vzděláním, mnohé se znalostí cizích jazyků….

Z hlediska státního rozpočtu se platy státních úředníků řadí mezi tak zvané mandatorní výdaje, resp. jejich další významnou položkou jsou tzv. quasi mandatorní výdaje. Mezi ty právě patří mzdy pracovníků rozpočtových a příspěvkových  organizací. Obecně jde o ty výdajové položky, které je stát povinen zajišťovat dle zákona a vláda samotná nemůže jejich výši nijak ovlivnit. Informační centrum vlády ČR dále uvádí, že mandatorní výdaje tvoří téměř 80% všech výdajů státního rozpočtu a řadí se k nim zejména sociální transfery, mezi něž patří výplaty penzí, tzn. dávky důchodového pojištění, nemocenské dávky a státní sociální podpora. Mimo sociálních transferů se dále jedná o platby státu do všeobecného zdravotního pojištění, výdaje na dluhovou službu, výplatu státních příspěvků ke stavebnímu spoření, penzijnímu připojištění atd. Logicky zároveň podíl mandatorních a quasi mandatorních výdajů ve státním rozpočtu České republiky dosahuje kolem 80 % jeho příjmů.

 O tom, o kom je řeč, jaký  úředník je či co  tato profese obnáší, napsal britský ekonom C.N.Parkinson ve své knize Zákony profesora Parkinsona, která v 60. letech popularizovala národohospodářskou vědu, následující charakteristiku:

 „Člověk, který je odsouzen, aby trávil svůj život mezi spisy a zápisy, má zhruba dvě možnosti. Buď se u vědomí zbytečnosti své práce cynicky rozhodne, že z toho „vyrazí“ co nejvíc a že se bude snažit dosáhnout co nejvyššího platu a nejvyšších vyznamenání: pak se bude vyhýbat chybám a rozhodnutím a bude se snažit získat čas a bezpečí. Nebo, je-li méně inteligentní, může přesvědčit sám sebe o důležitosti své práce pro stát a národ, i o tom, že by se vlast bez něho zřítila do záhuby. Taková kariéra, která mnohým nabízí jen volbu mezi cynismem a blouzněním, nestojí za všechny oběti a výlohy, které na ni veřejnost vynakládá. Charakter člověka je v mnohých povoláních formován jeho prací. Tak je tomu například u železničářů, zemědělců nebo námořníků. V jiných povoláních, jako třeba v novinách, divadle nebo u soudu může být ryzost charakteru posilována a zachována. O rutinní práci úředníka nelze nic takového říci. Je to práce, která podlamuje charakter a ničí duši.“

 Často jsme svědky toho, jak se politické strany vzájemně osočují, jak čí vláda přispěla k nárůstu současného rozpočtového deficitu, o kterém nelze při nejlepší vůli tvrdit, že je dědictvím minulosti, protože výsledek hospodaření Československa  z roce 1989 byl nejlepší v poválečné historii země.

 Je nesporné, že jednou ze zásadních položek deficitu státního rozpočtu tvoří nakumulovaný deficit obchodní bilance. K prohloubení nerovnováhy rozpočtu do značné míry přispěla i kuponová privatizace a následně s ní spojená sanace bankovního sektoru. Zajímavé údaje by jistě přinesl i souhrn výsledné činnosti České konsolidační agentury, ale to už je  jiná kapitola.

 Obchodní bilance dostávala povážlivé trhliny zejména v letech, těsně následujících rozpad federace, kdy jsme už hospodařili „za své“ a neseme tudíž  sami zodpovědnost za tehdejší hospodářské výsledky. V letech 1992-1995 nezbylo než v úžasu žasnout nad lehkostí, s jakou přestavitelé státu svými nekompetentními kroky přispívali k prohlubování deficitu obchodní bilance. Argumentovalo se tím, že po letech strádání má občan nárok obklopovat se nedostatkovým zbožím západní provenience a měsíční miliardové schodky obchodní bilance nikoho zvlášť nevzrušovaly. Z té doby se datuje přirovnání ministra hospodářství  ČR  s tzv. „asijskými tygry“. Měl tím pravděpodobně na mysli bouřlivý ekonomický rozvoj zemí  dálného východu, jakými byly  např. Hong Kong, Singapur, Thajsko. V našem případě tato  hospodářská paralela spíše připomínala osud sibiřských tygrů, kteří jsou na hranici vyhynutí.

 Stejné datum vzniku nese i tzv. Kompetenční smlouva, ve které si ministři J. Zielenec za zahraniční věci a V. Dlouhý za průmysl přerozdělili vliv na chod zahraničních reprezentací ČR. Ministerstvo obchodu a průmyslu, do kterého se integrovala obchodně-politická část zrušeného Ministerstva zahraničního obchodu se fakticky vzdalo jakéhokoliv dohledu a vlivu na práci obchodních oddělení, protože prostředky na jejich chod a správu se přesunuly do Černínského paláce. Zároveň jako důsledek zrušení státního monopolu na zahraniční obchod a masové privatizace začaly mizet zahraniční, zejména zámořské pobočky našich firem.

 Ztrátu přímého dohledu nad chodem zahraničně-obchodní sítě měla za následek iniciativy, jejichž výsledkem bylo založení agentur CzechTrade a CzechInvest v gesci MPO a dále pod MZV vedená Česká centra, ideově navazující na zrušená kulturně-informační střediska minulého režimu. To ovšem nebránilo volné interpretaci pracovní náplně zahraničních kanceláří těchto agentur jejich představiteli. Důsledkem této anarchie byla existence nezávislých subjektů reprezentujících ČR v té dané zemi, jejichž kompetence se vzájemně  překrývaly. Občan země, ve které se tyto kanceláře nacházely a který hledal ekonomickou informaci o ČR, mohl být po právu zmaten, když tři různé kanceláře jednoho státu dělaly prakticky totéž pod různými hlavičkami. V mnohých případech se vlastně jednalo až o čtyři subjekty, protože k nim se přiřadila ještě obchodní oddělení na ambasádách, která tuto agendu historicky pokrývala.

 Deklarované posilování ekonomické diplomacie, které slýcháváme z úst představitelů Ministerstev průmyslu a obchodu a zahraničí, jež jsou svázána dosud nezrušenou Kompetenční smlouvou, nabízí prostor pro neúčelné utrácení veřejných prostředků a přehlušuje volání  po zásadní reorganizaci státní správy navenek, na jejímž konci by mělo být efektivní prosazování našeho zboží na zahraničních trzích.  

 Když k tomu přičteme rozpaky, s jakými je přijímána současná argumentace Ministerstva zahraničí o nutnosti zrušení některých ambasád a generálních konzulátů, tak se nám okruh uzavírá.

 Zdá se, že ministerstva se doposud zabývala svými vlastními záležitostmi a nejevila vůbec zájem o nápravu této kritické situace. Zde opět budu citovat  profesora Parkinsona, který ve výše zmíněném zdroji rovněž s jistou nadsázkou uvedl, že instituce nad 300 zaměstnanců nepotřebují vůbec styk s okolním světem, protože jejich vnitropodniková komunikace je zcela pohltí.

 Jako občan si kladu otázku, co dělali v inkriminované době bývalí i současní členové NERVu – nezávislé ekonomické rady vlády, skládající se po výtce z renomovaných ekonomů. Vždyť všichni byli svědky nebo možná i spoluautory tvrzení, že ekonomiku země v době pasivní obchodní bilance „táhne vnitřní spotřeba“ – což jsou jinými slovy výdaje obyvatel za zboží a služby.

 Při této příležitosti mi dovolte použít  citátů otce techno-thrilleru a autora Juského parku spisovatele Michaela Crichtona, který se ve svém detektivním románu Vycházející slunce věnuje důsledkům vládního postoje k japonským investicím v USA. Knihu napsal před nějakými dvaceti roky (!) a následoval stejnojmenný úspěšný film:

 „Japonci říkají, že je to tím, že se z Ameriky stala země bez poctivé práce. Nechali jsme upadnout výrobu. Už nevytváříme předměty. Když se produkují výrobky, suroviny se zhodnocují a tak se doslova vytváří bohatství. Ale Amerika to přestala dělat. Američané nyní vydělávají peníze manipulací, o čemž Japonci tvrdí, že se nám to musí vymstít, protože papírové zisky neodrážejí opravdové bohatství. Myslí si, že naše zaujetí pro Wall Street a akcie je bláznovství.“

 Tato prorocká slova  předpověděla nedávnou krizi amerického (rozuměj světového) bankovního sektoru, s jejímiž důsledky jsme se doposud sami nevypořádali.

 Ze stejného díla je i projev senátora k této otázce, kterému autor na toto téma  přisoudil následující slova:

 „Nastal čas, abychom se všichni sjednotili. Všichni od našich politiků ve Washingtonu po naše představitele obchodu a práce, po učitele a děti, po nás všechny v našich domovech. Je třeba, abychom společně platili své účty a snížili vládní deficit. Je třeba zvýšit naše úspory. Zlepšit naši komunikaci a také výchovu. Potřebujeme vládní politiku úspory energie – pro naše životní prostředí, pro plíce našich dětí a pro naši celkovou konkurenceschopnost.

Někteří lidé říkají, že vstupujeme do nové éry univerzálního obchodu. Říkají, že už nezáleží na tom, kde jsou podniky umístěny, ani na tom, kde se vyrábí. Že myšlenky národních ekonomik jsou předpotopní a zastaralé. Těmto lidem říkám – Japonsko si to nemyslí. Německo si to nemyslí. Nejúspěšnější země dnešního světa udržují silnou národní politiku úspor energie, kontroly dovozu, podpory vývozu. Podporují svá průmyslová odvětví, chrání je před nečestným soupeřením ze zámoří. Obchod a vláda pracují společně a starají se o své vlastní lidi a jejich práci. A tyto země si vedou lépe než Amerika, protože taková ekonomická politika odráží opravdový svět. Jejich politika funguje. Naše ne. Nežijeme v ideálním světě a Amerika by se měla postavit tváří v tvář pravdě. Měli bychom vybudovat svůj vlastní druh tvrdošíjného ekonomického nacionalismu. Měli bychom se postarat o Američany. Protože nikdo jiný to neudělá.“

 Nejsou vám tyto myšlenky povědomé?! Tady není ani zmínka o „neviditelné ruce trhu“ nebo o tom, že všichni jsme součástí tzv. globálního ekonomického prostoru. Je zde explicitně vyjádřeno, že aby byla ekonomika úspěšná, měla by  vycházet z vlastních zdrojů a spoléhat se především na svoje průmyslové zázemí. Obchod a služby nemohou suplovat úlohu průmyslové výroby.

 Kdo má zájem a chuť, nechť si ověří, jakým směrem se ubírala naše hospodářská politika v „transformačním“ období. Odbouraly se dovozní bariéry, jednorázově snížila nebo zrušila dovozní cla u většiny výrobků a tím se naprosto nesmyslně obnažil náš hospodářský imunitní systém záplavě okolní nadvýroby. A výsledek ve formě krachujících firem se záhy dostavil, rozpadly se  tradiční odvětvové struktury a části konkurenceschopné výroby byly převedeny pod křídla nadnárodních společností, kdy místně generované zisky opouštějí v důsledku velkorysých investičních pobídek a daňových prázdnin definitivně tuto zemi.

 A tak se naskýtá otázka o smyslu protiválečného odboje, posilování obranyschopnosti státu a úsilí o nabytí svébytnosti v mezinárodním kontextu, když se současně vzdáváme atributů svébytnosti oficiálním naplňováním  kroků, které jsou s těmito hodnotami v naprostém rozporu.