Ve dvou se to prý lépe táhne, říkává se s oblibou, když se někdo rozhoduje vstoupit ve svazek s někým, tedy pořád ještě nejčastěji se ženou.
Ovšem po té, co se oženil jeden z mých příbuzných, si nejsem jist, že to rčení o táhnutí ještě platí. Musím ale sebekriticky také přiznat, že ono ani v mém případě to není tak zcela jednoznačné. Ale i když je to u nás tak, že manželka táhne a já jsem spíš vlečen, přesto je na ní spolehnutí, přesto není jen velícím důstojníkem. Prostě se dělíme o dobré i zlé a to opravdu spravedlivě. Dobré je zásluha manželky, za to špatné mohu vždycky já. To však považuji, po těch společných letech, za normální.
V tom jsme také s tím mým mladým příbuzným na tom stejně. Jenže jiná doba, jiný mrav! Podle mě to chlapec nemá vůbec jednoduché. Chtěl jsem ho nazvat chudákem, ale zalekl jsem se reakce obce emancipovaných.
Ještě aby bylo jasno. Nehodlám se vměšovat do vnitřních záležitostí jejich svazku; berte to tedy prosím jako pouhou úvahu nad složitostí dnešního života a možná i jako dilema mezi dvěma generacemi.
A co je mi také do toho, že jo?! Co je mi po tom, že když má on chuť na knedlíky, musí si je udělat, nebo si zajet k mámě, že pokud nechce studenou večeři, musí si jí uvařit?! Proč bych měl řešit jeho aktivitu v mytí oken a v celkovém úklidu domácnosti?!
Nechci zpochybňovat ani jeho mateřské cítění k malé dceři, s kterou chodí nejen do školky a ze školky, ale i na procházky a tak. A už vůbec nechci kritizovat, že s kamarády na kulečník, nebo prostě na pivo, může jednou za měsíc a že na fotbal se může dívat, jen pokud neběží zrovna nějaké telenovela.
Mě by se to tedy vůbec nelíbilo, ale mě se to netýká! Jen si uvědomuji, co za poklad mám doma.
Ovšem zároveň mi napadá neodbytná otázka. Co z toho ten známý má? Připadá mi to, že tu káru táhne sám. Upřímně řečeno, nechápu, proč se vůbec ženil, nebo, když už tu touhu měl, proč si bral zrovna ženskou.
