Češi mají zvláštní schopnost něco jiného říkat a něco jiného konat. V době tuhého komunismu to byl jeden ze způsobů přežití. A dnes – zdá se, že si na to mnozí až příliš zvykli a tento způsob chování si vzali za svůj.
Dávno jsem pochopil, že každá profese se dá dělat dobře a také špatně a že se vždycky najdou tací, kteří ve všem hledají jenom svůj prospěch. Oblíbenost současné politické scény je asi stejně tak velká jako druhý díl filmu Sněženky a machři. Neznám nikoho, kdo by tento film chtěl vidět znova.
Nová vláda, která se nazvala reformní a protikorupční, slibovala nadějné změny a nové tváře. Všichni jsme jim dali možnost a šanci ukázat, že to tedy myslí doopravdy. První minuty se daly překousnout. Pořád to přeci může být lepší, říkal jsem si v duchu u filmu i při sledování naší vlády. Velmi pečlivě jsem všem kolem vysvětloval, že natočit film a vládnout v této zemi, není vůbec jednoduché. Ale můj optimismus mě začal velmi rychle opouštět.
Dokonce jsem pomýšlel na to, že místo Česko-Slovenské superstar bychom nutně potřebovali českou politickou superstar. Diváci by jim posílali své hlasy a do finále by postoupil ten nejlepší. Zájem o politiky by jistě stoupl. Ale pak jsem si uvědomil, že by to stejně nefungovalo. Protože o něčem jiném by se mluvilo a něco jiného by se dělalo. Kdo by se chtěl dívat na televizi, kdyby zvuk nebyl synchronizován s obrazem?
A tak se vůbec nevidím všem svým deseti milionům pěti stům a třiceti dvěma spoluobčanům, že je nezajímá žádné pokračování tohoto směšného politického představení. Scénář je předem daný, karty dopředu rozdané a figurky na šachovnici přesně vím, jaký bude další tah. A kdyby se náhodou něco provalilo, nevadí, divákům je to totiž stejně jedno. Vždyť žijeme v České republice, kde vyřčená slova se dají brát zpět nebo popírat a činy omlouvat neznalostí.
