Proč se v roce 2000 v České televizi stávkovalo a proč se o stávce mluví znovu

Když se řekne „stávka v České televizi“, většině lidí se vybaví přelom let 2000 a 2001. Kavčí hory tehdy vypadaly jako revoluční bunkr. Spacáky, transparenty, dramatické výrazy o „ohrožení demokracie“.

Oficiální příběh tehdy zněl: „Bojujeme za nezávislost“. Jenže kdo měl oči otevřené viděl úplně něco jiného. Boj o to, kdo bude sedět na kohoutku s miliardami a kdo bude určovat, co si má národ myslet.

A teď se tenhle příběh vrací. Jen kulisy jsou modernější, ale motivy zůstávají stejné.

Co konkrétně se tenkrát stalo? Rada ČT odvolala ředitele Chmelíčka a dosadila Hodače, který jmenoval Bobošíkovou do čela zpravodajství. Redakce to odmítla, vzniklo dvojí vysílání a do ulic vyrazily davy, protože „demokracie je v ohrožení“.

Jenže demokracie v ohrožení nebyla. V ohrožení byly jen rozpočty, pozice, vliv a pohodlí. Tohle není cynismus. Tohle je anatomie veřejnoprávního média.

A proč se mluví o stávce dnes? Protože se opakuje stejný vzorec. Jen se o tom nesmí mluvit nahlas. Jde o peníze. Vždycky jde o peníze. Česká televize dostává kolem 11 miliard ročně. A teď se řeší, jestli ty miliardy budou dál téct automaticky z koncesionářských poplatků, nebo jestli půjdou přes státní rozpočet.

A tady je pointa, kterou se málokdo odváží říct nahlas. ČT se nebojí o nezávislost. ČT se bojí o to, že ze státního rozpočtu nemusí dostat tolik, kolik chce. Koncesionářský poplatek byl pro ně ideální. Jistý, pravidelný a hlavně bez nutnosti obhajovat efektivitu.

Státní rozpočet to je jiná liga. Tam se škrtá, ptá a kontroluje. A hlavně tam se může stát, že nedostaneš tolik, kolik bys rád. A to je ten skutečný důvod nervozity.

ČT nikdy nebyla úplně nezávislá. To není urážka, to je realita veřejnoprávních médií nejenom u nás doma ale i v zahraničí. Vždycky existuje nějaký tlak. Politický,ekonomický nebo interní.

Ale „nezávislost“ je skvělé PR slovo. Když ho použiješ dostatečně hlasitě, lidé přestanou řešit, že tu jde o miliardy. Když máš jistých 11 miliard, žiješ si jako v lázních. Když máš čekat, kolik ti dá ministryně financí, žiješ jako běžný smrtelník. A to se samozřejmě nelíbí...

Co mají obě krize společného? Boj o moc, boj o vliv, boj o peníze a jako veřejná fasáda pak boj o nezávislost. Historie se neopakuje přesně, ale motivy ano. Stávka v roce 2000 byla prezentována jako obrana demokracie a dnešní debata se prezentuje stejně.

Pod povrchem je to však pořád totéž. Kdo bude sedět u penězovodu a kdo bude rozhodovat o tom, jak se utratí miliardy z kapes lidí, kteří se na ČT často ani nedívají.

Česká televize není a ani nikdy nebyla pojistkou demokracie. Tak nás prosím nestrašte, že nastane konec světa, když se změní její financování.