Premiér Fiala se zbláznil nebo jenom lže? Protože ten kdo lže ten krade.

Svou vládu začal se svými rádci prostě tím, že okradl důchodce v průměru o 1000 korun měsíčně. A to byl jenom začátek. Voličům naslibovala pětikolka modré z nebe, ale jaká je realita, pociťuje každý z nás denně na vlastní

kůži. K napsání dnešních řádků mne přivedla slova z písničky Maluj zase obrázky v podání Hanky Zagorové, kterou jsem zaslechl dnes dopoledne v rádiu.

„Já vím, teď mi řekneš, že se vůbec nic nezměnilo
že prostě přišlo to, co jsme si kdysi dávno vysnili
Ale to ne! Tohle jsme přece nechtěli!“

O 17. listopadu 1989 jsme toho slyšeli i četli v posledních dnech víc než je zdrávo. Zejména ze současné státní televize, která je i po 35 letech hlásnou troubou té jedině správné vládní politiky v podobě bortící se vládní koalice, která už mele z posledního. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Když v neděli 17. listopadu Fiala prohlásil: „Dejte mi silný mandát na další 4 roky, a budeme mít tady platy jako v Německu“ nevěřil jsem svým uším, A první co mne napadlo, byla myšlenka, že mu už definitivně hráblo a že je zralý na Chocholouška. Škoda, že nám ještě neřekl, jestli i důchody budeme mít jako Němci. Jenom nevím, jak velká přírodní katastrofa by asi musela v Německu nastat, aby se to skutečně stalo.

Listopad 1989 je pro dnešní mládež dávná historie a většina mladých lidí o předlistopadové době ví asi jako o době husitské nebo spíš ještě míň. My, co jsme tuto dobu prožili, ale máme právo srovnávat a nejenom to. Myslím, že bychom neměli k tomu mlčet.

Bohužel musím konstatovat, že jsem nečekal, že se dožiji doby, kdy se lidé opět budou bát projevit svůj názor a že nám bude opět kázáno, co je pro nás dobré a co nikoliv, jak se máme správně chovat a myslet.

Ano, byla to krásná doba. Byli jsme mladí a plni ideálů. Zvonili jsme klíči, zpívali společně Modlitbu pro Martu, skandovali jsme „svobodu, svobodu“ nebo taky „Jakeše do koše“ a mnohé jiná hesla. Byla to doba plná euforie a naděje. Mnozí z nás dokonce v té době uvěřili, že Bůh existuje. Ano byli jsme nejenom mladí ale taky naivní.

Po více než 35 letech je smutné, když člověka napadne myšlenka, že Fiala je ještě horší než Jakeš a že žijeme opět v době, kdy se člověk bojí říci svobodně svůj názor, aby to nemělo negativní dopad na jeho postavení ve společnosti. V zaměstnání, mezi kamarády a dokonce i v rodině.

Život mne naučil, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, ale ještě mi zbyla víra a naděje, že ty negativní trendy se dají ještě zastavit. Nadějí pro mne je nedávná volba amerického prezidenta a také příští parlamentní volby tady u nás doma.

Co se týče mne, dnes už se nebojím říct nebo napsat svůj názor, protože coby důchodce jsem mnohem svobodnější člověk než lidé, kteří musí splácet své hypotéky a živit svou rodinu. Na druhou stranu mi není jedno, co si ze svého měsíčního důchodu mohu či nemohu koupit.

Proto říkám i píši, že to zatím pořád máme ve svých rukou. Jaký si to uděláš, takový to máš. A z chyb by se měl člověk poučit a ne je opakovat.