A máme, čo sme chceli. Nebo ne?

Konečně se dostávám k tomu, abych napsal, co si myslím o filmu režiséra Jirky Mádla Vlny, který do kin oficiálně vstoupil 15. srpna. Od té doby ho prý vidělo už 357 tisíc diváků a jeho tržby se blíží k 62 milionům korun.

Světová premiéra se odehrála na MFF v Karlových Varech a dnes jsem v autě na Radiožurnálu zaslechl, že film byl vybrán do boje o Oskara. Nic proti tomu. Film jsem viděl a líbil se mi. Především po řemeslné stránce. Je to zcela jistě nejlepší Mádlův film, který se snaží divákům v rámci osvěty ukázat, jak to tenkrát v tom šedesátýmosmým bylo.

My, kteří jsme tu dobu zažili na vlastní kůži, se z filmu nic nového nedozvíme. Jedná se o fikci na motivy skutečných událostí s tím, že některé postavy jsou skutečné a v československém rozhlase tehdy opravdu pracovali.

Když jsme přišli z kina domů, nemohl jsem usnout. Musel jsem totiž přemýšlet, proč z toho filmu nejsem tak nadšený jako většina lidí, co film viděla. Někde jsem se totiž dočetl, že v mnoha kinech diváci po skončení filmu vstávali a tleskali vestoje. To jsem sice v našem maloměstském kině nezažil, ale bylo vidět i slyšet, že se to většině diváků hodně líbilo.

V kontextu tuzemské kinematografie se jedná o nadprůměrný film a nebojím se říct, že obstojí i v kontextu světové kinematografie současnosti. Jenom mi vrtá hlavou pro koho byl film natočen. A napadá mne pouze jeden důvod. Jirka Mádl si splnil svůj režisérský sen a film se bude ve školách promítat v rámci osvěty v hodinách dějepisu nebo občanské výchovy. Já jsem během srpna a září viděl ještě dva filmy, které pojednávaly o událostech roku 1968. Nejdříve jsem viděl film z roku 2023 „Muž, který stál v cestě“ a následně i film „Dubček - Krátká jar, dlhá zima“, který ale už byl natočen v roce 2018. Z těchto dvou filmů mne mnohem víc zaujal ten film o Františkovi Krieglovi, který jako jediný z našich tehdejších politiků nepodepsal Moskevský protokol.

Co se týče těch Mádlových Vln by mne zajímalo, jestli to Mádl natočil úmyslně jako nadčasový film o boji za svobodu slova nebo jde jen o kouzlo nechtěného. V tehdejším československém rozhlase totiž jeden z redaktorů bojoval se svými nadřízenými o právo informovat posluchače o událostech z domova a ze zahraničí i z jiných zdrojů než z Rudého práva potažmo z ČTK. Což byla tenkrát hlásná trouba strany a vlády.

Jak to chodí v dnešním Českém rozhlase a v dnešní České televizi nevím, ale kdo není hluchý a slepý ví, že zadání je jasné a že autocenzura zde funguje. Ne že ne. Ve státních médiích přece nelze mít proti protivládní názory.

Teď jsem si po sobě přečetl, co jsem vyplodil, a koukám, že jsem zapomněl napsat o tom posledním filmu, který jsem viděl včera na Netflixu: „A máme, čo sme chceli“ Je to slovenské drama z doby rozdělení Československa, o kterém jsem slyšel, že je to podobný Hřebíkovým Pelíškům. Ne není, ale líbilo se mi to dost. Na Oskara to sice není a ani po řemeslné stránce to není tak dobré jako Mádlovy Vlny. Film však natočil režisér Michal Kunes Kováč jako svou prvotinu a klobouk dolů. Emočně jsem to u televizní obrazovky prožíval mnohem víc než ty Vlny v kině. I slzička ukápla.

Apropó víte jaký je rozdíl mezi dezinformací a pravdou? Obvykle jen několik měsíců.

Těším se na vaše komentáře k jednotlivým filmům. Tedy pokud jste některé z nich viděli.

No a dnes večer si pustím frašku Česko vs Ukrajina. Od devíti hodin v Edenu si totiž bude chtít naše reprezentace napravit reputaci po sobotním fiasku v Tbilisi. Jsem zvědav kolik tam přijde diváků. Na Slávii bývá většinou vyprodáno, ale dnes možná bude na stadionu víc Ukrajinců než fanoušků naší repre. Výsledek si netroufám tipovat, ale kladu si otázku, jestli v případě naší prohry Hašek rezignuje.