Vysliší i volání a požadavky občanů?

Nejen chlebem je člověk živ. Kupodivu u poslanců platí, že i sliby jsou zdrojem slušné obživy. Těch slibů je v předvolebních agitacích, působících na občany, celá řada. Jsou to sliby, které snadno a bez studu vypouští představitelé politických stran, ale ne vždy korespondují s potřebami a požadavky občanů, kteří se o ně hlásí. Situace není ani jednoduchá, natož růžová. Jak se s tím politici vypořádají, ukáže čas.

Vyslyší i volání a požadavky občanů?

Předvolební boj je v podstatě vlastně boj o voliče, kteří mají především uvěřit slibům a je jedno, kdo co slibuje. Charakter slibů je v zásadě dvojího typu: jsou sliby pravice, která slibuje to, co nechce levice, jiné sliby jsou opačné, tedy takové, které jdou proti těm prvním. Je to dáno charakterem postavení strany na té které straně spektra. Jestliže tedy pravice (což je ODS, resp. TOP 09) slibuje atributy pro povznesení a stabilizace ekonomiky na základě různých úsporných opatření a reforem (penzijního pojištění tj. důchodů apod.) ale i jinými ne zrovna seriozními praktikami (např. strašením na příkladu Řecka), kterými chce zajistit a stabilizovat ekonomiku a životní úroveň občanů, pak levice (ČSSD, KSČM) slibuje prakticky totéž, ale v obráceném gardu, než pravice. Obé se zdá být jako sliby reálné a optimistické stejně jako nereálné a pesimistické zároveň. Jestliže jde dnes boj o přízeň občanů a jejich hlasy té které straně, po volbách půjde o stejně litý boj mezi vítězem voleb a jejich souputníků (v případě koalice) a opozicí v úsilí o prosazování svých slibů, záměrů a cílů. Což znamená,že boj zdaleka nekončí a na vítěze voleb se může pasovat až po čtyřletém (ne-li kratším)vládnutí.

Několik slov ke slibům a krokům, které hodlají politické strany učinit pro získání voličů. Že bude nutné šetřit, je více než samozřejmé. Pravice naznačuje, že budou přijata taková opatření, která mají omezit výdaje jak mandatorní, tak veřejné. Kromě toho přenáší většinu úsporných opatření na bedra občanů, tedy těch, kteří na stavu naší ekonomiky mají ten nejmenší podíl. Pan Nečas dosti nevybíravým způsobem straší či varuje před možností dostat se do situace Řecka v případě, že občané budou volit levici. Je to nechutné a neseriozní takovým způsobem občany strašit před takovými následky. Poněkud to připomíná období totality, kdy byli občané strašeni americkým kapitalismem a imperialismem.

Nicméně situace v Řecku je nejen nesrovnatelná se situací u nás nehledě k tomu, že pokud by k tomu mělo dojít, pak to nebude „zase“ zásluhou občanů, ale těch, kteří budou u moci, ti, kteří budou disponovat financemi státu. A je jedno, kdo bude vládnout, protože stejně jako vládnoucí strana či koalice, tak i opozice ovlivňuje rozhodování o výdajích a příjmech státu. Tudíž, jestli vyhraje ČSSD, z čehož má ODS velké obavy, nebude to jenom ČSSD, která by podle Nečase mohla dovést společnost do situace Řecka, ale stejně tak i ODS, pokud by jim v tom jako opozice dostatečně nebránila. Nechápu, proč pan Nečas používá takovou taktiku když si musí být vědom spoluzodpovědnosti za to, co vláda či parlament projedná a schválí. Na druhé straně není férové podezřívat levici, či přesněji řečeno ČSSD, že by byla schopna společnost do situace Řecka dovést. Ať už je pan Paroubek či jiný představitel ČSSD sebevětší tlučhuba (mj. nejsou jediní v politickém spektru), není na místě je z takových úmyslu podezírat. Nemá to totiž opodstatnění, protože stav a situace v Řecku se diametrálně liší od situace naší.  Pro nás, naše občany, je z oblasti z sci-fi pobírat celoplošně třináctý, čtrnáctý či patnáctý plat, stejně jako 70% důchody, nízké daně, pracovní úlevy a výhody, které do této doby požívali Řekové. To nám nehrozí, ani kdyby se poslanci, ministři a podnikatelé spletli.  Není na místě, aby Nečas takovou rétorikou  občanům vyhrožoval a odrazoval je od hlasů pro levici, resp.ČSSD, protože je to evidentní lež a klamání občanů.

Co je však podstatné, zda strany, které se dostanou do parlamentu, budou ctít a respektovat požadavky občanů. Není jich málo. Vše souvisí se vším. Hlavní volání občanů je zásadní požadavek na spoluúčasti politiků – poslanců na úsporných opatřeních, neboť občané těžce nesou fakt, že  úsporná opatření jsou převážně kladena na bedra občanů, kteří na stavu naší ekonomiky mají ten nejmenší podíl. Sliby, které dává ODS ústy svého lídra  jsou stejně dobré pro „horních deset tisíc“, jako špatné pro ty ostatní. Je dosti nepravděpodobné, že by půl milionová armáda nezaměstnaných dala na slova pana Nečase při vědomí, že si budou muset utáhnout opasek, uskrovnit se, že se sníží dávky v nezaměstnanosti, sociálně slabým budou kráceny příspěvky a celá řada jiných nepopulárních opatření, zatímco páni poslanci budou v pohodě zahřívat poslanecké lavice za pětinásobek průměrné měsíční mzdy v ČR.

Stejně tak důležitým úsporným opatřením je výrazné snížení administrativy na všech stupních řízení veřejné a  státní správy, ministerstvech a jiných státních institucích. A nejen to, i těm, kteří zůstanou ještě snížit platy. Je přece neúnosné, aby lecjaký ministerský referent či účetní ve veřejné či státní správě měli stejný plat, jako lékaři a vyšší než učitelé. Zvláště, nechceme-li napodobovat (v přímém nepoměru) Řecko. S platy souvisí i kumulace funkcí ve veřejné správě s funkcemi poslaneckými a senátorskými. Je do čí bijící skutečnost, že například starosta města vykonává současně funkci senátora či poslance, za obojí pobírá plnohodnotný měsíční plat (včetně náhrad a všech požitků) a to přesto, že ani jednu funkci nevykonává v plném měsíčné rozsahu. Je pokrytecké a neseriozní od politiků, jedno které politické strany, pokud se takových praktik nebudou ochotni vzdát. To, že jim mnohé tyto „neřesti“ umožňuje zákon (na což se současní poslanci a senátoři odvolávají) neznamená, že je to správné a že je takový zákon dobrý. Naopak, měli by se proti takovému paskvilu postavit a sami ze své vůle iniciovat změnu takového zákona a takových praktik.  Zatím se však jejich vůle projevovala právě opačně. Chtějí-li dosáhnout cíle, tj. úspor, měli by začít především sami u sebe. Občanům pak bude lehčeji pochopit nutnost úsporných opatření, bude-li patrné, že to politici myslí vážně tím, že sami sebe nebudou z procesu vyjímáni.

Jak patrno, požadavků ze strany občanů je celá řada. Na mnohé je ze strany politiků reagováno sliby, jinými naopak zpochybňováno či jednoznačně zamítáno. V podstatě to však vyjde na stejno pokud vezmeme v úvahu, že sliby mohou zůstat jenom sliby, protože svého cíle (by) politici dosáhli. Možná právě díky těmto slibům. Proto není  vyloučeno, že to nastávající volební období nebude ani čtyřleté. Důvodů k tomu může být víc než dost. Jak ovšem všechno dopadne, záleží na samotných politicích a budoucích poslancích.

J.B.