To prosté, pro někoho mnoho obsažné slovo „demokracie“!

Asi bude na místě některým „osvíceným demokratům“ z ODS, TOP 09 a LIDEM(!) připomenout, mj. i to, co je vlastně demokracie. Mají jí plné „huby“ (ústa mi připadají nepatřičné), ale buďto vůbec neví, co to je, nebo ji ignorují, nebo si ji vykládají čistě k obrazu svému. Tedy: DEMOKRACIE (řecky δημοκρατíα, vláda lidu), původně z řeckého δημος (demos), lid a κρατειν (kratein), vládnout) je forma vlády, případně státu, ve které je zdrojem moci lid. Jaká je však skutečnost?

První prolomení tohoto historicky a světově uznávaného faktu ve své původní podobě (původní proto, že se význam a podstata slova demokracie různě ohýbala, přetvářela, upravovala, vysvětlovala a praktikovala jinak, než je původní význam a charakter demokracie) v ČR nastalo v období, kdy se představitelé listopadových událostí 1989 začali ohánět „demokracií“. Sám V. Havel toho na adresu „demokracie“ řekl víc než dost a také na to slyšely davy lidí, cinkající klíči. To byla opěvovaná a glorifikovaná „demokracie“ chápána jako „nóvum“ ve srovnání s obdobím vlády komunistů, kdy údajně žádná demokracie neexistovala. O tom, zda byla či nebyla nemá smysl vést debatu, jen bude asi na místě položit si otázku: nebyla-li tenkrát, dnes je? První léta po VLSR (velká listopadová sametová revoluce) byla demokracie hnacím motorem při změně režimu. Ovšem již v tu dobu existovali „demokratičtí revolucionáři“ , kteří ač vzdělaní (řada z nich vysokoškolsky, tedy včetně Marx-Leninismu, kde o demokracii jistě padla nejedna věta) měli předem vypracovaný taktický scénář, jak uplatnit onu lidem předhozenou demokracii (v tu dobu ještě) v ČSSR. Veškeré kroky, které byly podniknuty v rámci změny režimu, tedy režimu „komunistického“ na režim „demokratický“ byly prováděny tak, že s vlajícím praporem demokracie usilovně přetvářeli její podstatu tak, aby oni sami, jako lidmi demokraticky (v té době ještě snad demokraticky) zvolení „zástupci lidu, který by měl vládnout ve státě jako zdroj moci “ (viz preambule významu „demokracie“)mohli demokracii uvádět v život a praxi. Od lidu měli „požehnání“ a nic jim nebránilo začít s przněním, přetvářením, ohýbáním, přizpůsobováním a praktikováním takové demokracie ji dále vtloukat do hlav lidí, u nichž ještě přetrvávala euforie a nadšení z „věcí nových, dosud nepoznaných a tolik si od nich slibujících“. Podařilo se. Lidé věřili v čisté, ušlechtilé a prospěšné nejen myšlenky, ale i kroky zvolených politických představitelů, kteří rázně vykročili implementovat demokracii na bývalý komunistický režim. Lid byl nadšen. V republice zavládla svoboda, naskýtaly se neomezené možnosti. Především ve svobodném cestování, podnikání a svobody slova. Kdo to ovšem lidově řečeno „vzal hákem“, byli sami představitelé nové politické garnitury. Předem připravené kroky začali realizovat velmi sofistikovaně, aniž by lid (alespoň z počátku) zaregistroval, jaká demokracie se na ně valí. Restituce (v první řadě Havel, Schwarzenberg a další) kuponová privatizace, nenávratné půjčky bank (potažmo jejich tunelování), prodej státních podniků, nájezdy cizích investorů, převzetí (prodej za mrzký peníz) průmyslu, obchodu, bank cizím subjektům, vstup do NATO, devastace armády a pozvolné propouštění zaměstnanců, vznik armády nezaměstnaných. Na druhé straně, objektivně, rozmach soukromého podnikání, v mnoha případech postavených na podezřelých, mnohdy nečestně (nezákonně) získaných finančních prostředků (počátek tunelování bank), ale také postupná liberalizace trhu, prosazování volné ruky trhu, špinavé peníze, mafie všeho druhu atd. Takto připravená demokracie pak vykročila vstříc nadějným létům budoucím. „Demokraticky“ zvolený prezident Havel vzletně mluvil o pořádcích, spravedlnosti, pravdě a lásce, v rámci demokracie se omluvil Němcům za jejich „vyhnání“, zasloužil se o vstup do NATO, popouštěl uzdu demokratické fantazii své i svým spolupracovníkům a to až tak, že ti velmi rychle zapomněli, kdo a proč je zvolil. Mezi dříve sobě rovnocennými občany se náhle začali objevovat (podezřele) bohatší, bohatí a velice bohatí (rozuměj milionáři a miliardáři), ale také (ne)úměrně tomu i stále větší a větší počet nezaměstnaných. Vlády a politici, v rámci nabídnutých možností (nepříliš vydařená Ústava ČR, zákony) záhy zapomněli na své poslání a svou činnost upřeli směrem ke svým osobním cílům. Ty tam byly sliby, programy, zůstaly jen obecné proklamace demokracie a vyhlídky na lepší životní úroveň (bez front na banány a toaletní papír…). Jenže se stalo, že lid a stát začal chudnout, zatímco politická garnitura bohatla stále více. Důvod byl prostý – prim hráli peníze, politici se spřáhli s mafiíí, kmotry, lobbyisty, byl nastolen všemi politiky respektovaný systém korupce až do nejvyšších pater. Nelze nezmínit, že představitelé demokracie, kteří se pak prezentovali v politice další léta (někteří úspěšně i více jak dvacet let v parlamentu) převzali od komunistů „zcela zruinovanou republiku“, jinými slovy, jakkoliv byly politické a lidské práva za komunistů dehonestovány, republika byla relativně soběstačná, s vysokou úrovní průmyslu, zemědělství, zaměstnanosti, bydlení, školství, zdravotnictví, kultury, sociálně péče atd. Nemluvě o tom, že i v době převzetí moci „demokratickými“ silami byl převzat státní rozpočet s mírným přebytkem a také mj. důchodovým fondem (sociálního zabezpečení) přes více jak 80 miliardami korun. Posuňme se však dál do současnosti. Státní dluh cca 1,7 bilionu korun, 700 tisíc nezaměstnaných, ekonomická krize a záměrně způsobená rok a půl trvající recese, pokles HDP, enormní zvyšování DPH, průměrná měsíční mzda cca 24 tisící korun, na kterou nedosáhne 75 % zaměstnaných občanů, každoroční (neopodstatněné) zvyšování cen energií, základních potravin, zvyšování nájemného, tisíce bezdomovců, výrazně zvýšený nápad zločinnosti, omezení činnosti policie, hrubé okleštění zdravotní péče o zdravotně postižené, vznik chudoby. Na druhé straně enormní zisky cizích vlastníků firem, nehorázné plýtvání penězi v rámci korupce, nezasloužené, nepřiměřené mzdy a platy státních zaměstnanců (poslanci,vláda, ředitelé státních institucí a orgánů, (polo)státních podniků), investování do armády, která prostřednictvím NATO slouží cizím zájmům v zahraničí. V neposlední řadě aféry, skandály a kauzy, např. ProMoPro, tanky, letadla obrněné vozy, pistole, padáky, fotovoltaika, atd., to vše završeno nezákonnými církevními restitucemi. To vše pod praporem české „demokracie“! Aby toho nebylo málo, poslední (stejně jako předposlední) vláda v čele s ODS se významně „zasloužila o stát“. Přesněji řečeno o jeho (zatím nedokončenou) likvidaci. Demokracií opití nebo omámení politici šli za svými cíly neuvěřitelným způsobem. Koaliční vláda ODS, TOP 09 a VV sice nastavili program progrese průmyslu a ekonomiky, přijala do svého programu honosné a vzletné přízvisko „vlády rozpočtové odpovědnosti“, aby v dalších letech pod touto firmou páchala další a další politické veletoče. Že se jí to (ne)dařilo ukazuje skutečnost, že z vlastních řada musel premiér v tříletém období vlády vyměnit cca 12 či 13 ministrů. Tím sice navenek veřejnost jakoby uklidnil, nicméně prohnilá, korupcí zprofanovaná činnost vlády a uvnitř vrcholové politiky nadále pokračovala. Stalo se, co nikdo nečekal – ve snaze odvrátit vyslovení nedůvěry vládě se „uvědoměle“ vzdali svých poslaneckých mandátů tři významní členové ODS. Nikoliv však z důvodů nezměrné lásky k rodné straně, ale něco za něco. Říká se tomu korupce. Korupce, které vláda (vicepremiérka Peake) vyhlásila nelítostný boj! A teď tohle! Ovšem „ucho“ se utrhlo v okamžiku, kdy byla zdržena a vazebně vyšetřována i pravá ruka (kromě jiného) premiéra Nečase. Toho pána, o kterém se říkalo pan Čistý, člověka, kterého nikdy nic nerozházelo, člověka sebevědomého, arogantního, domýšlivého, nicméně gaunera první velikosti. Příčiny kauzy a vyšetřování vrchní ředitelky sekretariátu předsedy vlády ČR paní Nagyové není nutné popisovat, stačí jen zmínit, že zašla víc než daleko ve svých pravomocech (měla-li jaké) a že těžila z mileneckého vztahu s premiérem Nečasem. Pan Čistý, jak se nakonec ukázalo, není čistý a pokud půjdeme k samé podstatě věci, tak odměny jeho milence, která „dřela jako kůň“ (možná spojil její práci v kanceláři, tak i v soukromí), pak je zcela evidentní, že se dopustil trestného činu zneužití pravomoci a neoprávněné nakládání se svěřenými finančními prostředky. Svým způsobem a vzhledem k nezákonné činnosti Nagyové to může být považováno rovněž za korupci. Došlo k nejhoršímu a představitel demokratické strany, demokrat Nečas se poroučel i se svou ještě „demokratičtější vládou“! Nastal zmatek. Pravice ztratila možnost (moc a vliv) dále praktikovat „demokratické principy“, kterými si měli dopřát ještě vyššího blahobytu na úkor občanů. Nagyová plus tři rebelové ve vyšetřovací vazbě, to tu ještě nebylo! Prý za korupci! Jaká drzost, považovat zaběhnuté „demokratické“ zvyklosti za korupci, notabene za trestnou činnost ! Vyšetřování, výpovědi, vazba, strádání, nebezpečí újmy na zdraví, nepřípustné postupy při domovních prohlídkách, přímo katastrofa! Co si to jen ti policajti a státní zástupci dovolili, to nemá obdoby. Pan upatlaný demokrat Nečas to ohodnotil velmi jasně: „Řeknu vám to jinak. Když proti vám stojí lidský dobytek a svině, může se stát cokoliv. Někteří prokurátoři jsou dnes schopni využít a zneužít úplně všechno.“ To jsou slova jednoho z mnoha „demokratů“, kteří byli občany zvolení k tomuto, aby s důvěrou hájili jejich práva a zájmy. Tolik zloby, nenávisti, zášti a nekritičnosti v sobě vypěstovali lidé, kteří jsou reprezentanty „demokratického“ režimu ve státě, kde podle Ústavy ČR i samotné podstaty „demokracie“ je zdrojem veškeré moci ve státě jeho lid! Lidé, kteří si „moc lidu“ přivlastnili do svých rukou a pohrdají vším, co není podle jejich představ. Tedy i opodstatněné zatýkání, vazba, domovní prohlídky, vyšetřování a to přesto, že vše probíhalo v souladu s platnými zákony. Navíc, bylo-li Nejvyšším soudem konstatováno, že v případě tří exposlanců ODS šlo o jednání v rámci jejich poslanecké imunity a trestní stíhání bylo zastaveno. Tragedií pro Nečase je skutečnost, že jeho „udřený kůň, alias kobyla“ zůstává nadále důvodně podezřelá z trestné činnosti a že s největší pravděpodobností bude z této činnosti i obviněna. Pomyšlení, že by jeho láska měla trávit roky ve vězení místo toho, aby si užíval své zamilovanosti, její přivádí k nepříčetnosti. A to až tak, že i dnes neexistující prokurátoři jsou schopni všeho. Zřejmě tím měl na mysli, že „podle sebe soudím tebe“ s tím rozdílem, že co si dovoluje pan Nečas by si sotva dovolili dnešní státní zástupci, které měl na mysli. Jenže to zdaleka nebylo vše, co Nečase, koaličníky a pravicové politiky čekalo – nová vláda! Znovu se pravicová koalice vzepřela proti postupu prezidenta Zemana, kterému nemohou, jak se říká přijít na jméno. Dovolil si totiž jmenovat premiérem člověka mimo parlamentní strany, dokonce bezpartajního. Co víc, tento premiér si dovolil jmenovat ministry, tedy vládu, která nemá a nebude mít důvěru koaličních politiků. A další aféra byla na světě. Troufalost, se kterou si prezident Zeman dovolil přehlédnout parlamentní 101 většinu, nahnala koaličním a skalním „demokratům“ krev do mozku. Nevídané, neslýchané, když prezident požaduje podpisy 101 většiny doložit notářským ověřením. To vše jen proto, že prezident Zeman, přímo zvolený občany se rozhodl respektovat principy opravdové demokracie, hájit zájmy svých občanů-voličů a koaliční pseudodemokraty poslal do kopru. Není divu, že vše, co činí prezident Zeman je proti mysli pravicové koalici, proti jejich „zvyklostem“ a standardním praktikám. Demisí přišli o mnohé a ztráta moci, vlivu, peněz, rozdělaných aktivit, to jsou ztráty, nad kterými nelze jen tak mávnout rukou. Zvláště, když jim v cestě stojí Zeman, Rusnokova vláda (zda-li) a skutečnost, že dříve nebo později bude jejich existenci definitivně odzvoněno. Bohužel, jejich působení a činnost bude ještě řadu let připomínat občanům jejich „demokratické“ pojetí vládnutí, kdy ztratili soudnost, spravedlnost, čest a zcela se zpronevěřili idejím demokracie a důvěře lidí, kteří si je zvolili jako své zastupitele ve věci hájení jejich práv a zájmů. Demokracie je jen jedna. Buďto je to ta, která má základ v řecké historii a kterou jsme přijali i do Ústavy ČR, nebo není žádná. Demokracie, kterou se oháněli (a ohánějí) politici koalice a pravice, je jen vějička, na kterou měli skočit (a skočili) občané. Ti také byli poslední, na koho tito politici mysleli, když dělali „svou demokratickou“ politiku. Fuj tajbl!