„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ (Hérakleitos, řecký filozof) zřejmě u Václava Klause neplatí. Je totiž politický nezmar, jemuž ego nedovolí upadnout do zapomnění. V. Klaus byl vždy vysoce ambiciózní člověk. S využitím dřívějších, dosud zcela neobjasněných, přesněji řečeno nepublikovaných podmínek (studia v Itálii 1966 a USA 1969, fiktivní vyhazov z Akademie věd v r. 1970 atd.) aby v r. 1989 vstoupil do politiky, tedy do oné pomyslné řeky. Ponechme malichernost problematického jmenování profesorem pro obor financí a přenesme se v krátkosti k jeho politické činnosti.
Politickou dráhu nastoupil v prosinci 1989, kdy se stal federálním ministrem financí. V říjnu roku 1991 byl navíc jmenován místopředsedou vlády ČSFR. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu - Občanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku 2002. S touto stranou vyhrál v červnu roku 1992 parlamentní volby a stal se předsedou vlády České republiky. V této roli se podílel na klidném rozdělení československé federace a vzniku samostatné ČR. V roce 1996 ve volbách do Poslanecké sněmovny tuto funkci obhájil. Po rozpadu vládní koalice podal v listopadu 1997 demisi. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny. Dne 28. února 2003 byl Parlamentem ČR zvolen prezidentem České republiky na pětileté funkční období. Tento mandát mu byl prodloužen dne 15. února 2008 znovuzvolením pro druhé funkční období. Po ukončení svého působení ve funkci prezidenta České republiky v březnu roku 2013 přesídlil na zámeček v pražské Hanspaulce do nově vybudovaného Institutu Václava Klause, který je koncipován jako liberálně-konzervativní think tank s vlastní výzkumnou studijní činností, semináři, konferencemi a dalšími akcemi a programy pro odbornou i širokou veřejnost. Tolik stručně o jeho politické činnosti. (zdroj: http://www.klaus.cz/clanky/2470). Z jeho bohulibé činnosti v IVK byl V. Klaus vyrušen politickými událostmi na počátku léta 2013, kdy se vláda dostala do prekérní situace po propuknutí aféry kolem Jany Nagyové , pravé ruky premiéra Petra Nečase, oficiálně pak Vrchní ředitelky Sekretariátu předsedy vlády ČR. Zatčení J. Nagyové a následná demise P. Nečase a pád vlády, rozbouřil do té doby poklidnou, zato velmi destruující činnost vlády a do politických kruhů v Poslanecké sněmovně byl vznesen neklid a nejistota, zvláště či především v koaličním spektru PS. Největší dopad těchto událostí byl ovšem na samotnou ODS, ze které jako předseda strany odstoupil P. Nečas a vnitrostranická situace se začala nebývale vyhrocovat. Do čela jako zastupující předseda ODS byl postaven první místopředseda strany M. Kuba, paní M. Němcová, coby druhá místopředsedkyně ODS k velké nelibosti ostrouhala. Nastalo období nejistoty a chmurných prognóz o dalším vývoji na politické scéně. Jisté bylo, že bude nutné sestavit novou vládu, kterou bude jmenovat pravicové části politiků krajně „nesympatický“ prezident Miloš Zeman. Tak se také stalo a navíc se zcela neočekávaným postupem: M. Zeman nepověřil sestavením vlády představitele většinové (sto jedničkové !!!) části PS, jak koaliční politici předpokládali (s nadějí na pokračování v jejich destrukční politice při zachování svých výhod a příjmů), tedy podle předpokladu či očekávání samozvanou kandidátku na premiéra-rku stávající předsedkyni Poslanecké sněmovny hrdopyšku M. Němcovou, ale k vzteku všech, neparlamentního,nestranického člověka J. Rusnoka. Ten sestavil vládu, o které ještě dříve, než byla vůbec sestavena a jmenována, koaliční politici předem avizovali (či vyhrožovali), že jí nebude dána důvěra k vládnutí. Tak se také podle očekávání i stalo a vláda J. Rusnoka důvěru nedostala, podala demisi a vládne (v intencích Ústavy ČR) v tomto postavení. Tato situace vyvolala uvnitř bývalé koalice chaos a paniku. Za vydatné pomoci představitelů TOP 09 Schwarzenberga a zvláště Kalouska byla vyvolána nevídaná antizemanovská hysterie, ODS ztrácela nejen nervy, ale i půdu pod nohama a nastal rozklad kdysi nejsilnější a nejmocnější pravicové strany. V pokusu zachránit co se dá (rozuměj zachránit potápěcí se loď ODS) a zabránit „hromadnému úhynu modrých ptáků“, začali někteří představitelé ODS uvažovat o návratu V. Klause do řad ODS, aby tím zastavili její likvidaci v „přímém přenosu“. Leč nikoliv hloupý, ale pragmaticky uvažující profesor nenaběhnul na vidle, protože seznal, že činnost ODS je natolik profláknutá, že o její mrtvých vstání nemá zájem. Mezi tím došlo k situaci, kdy parlamentní strany, především ČSSD, KSČM ale i TOP 09 začali volat po rozpuštění sněmovny a vypsání mimořádných voleb. O osudu PS není do tohoto okamžiku (13.30 hod. 20.08.2013) rozhodnuto, ale vše nasvědčuje tomu, že kromě vzpouzející se ODS budou ostatní parlamentní strany hlasovat pro rozpuštění PS. Na 99% jisté nové parlamentní volby však nedávají spát jak stávajícím politickým stranám v parlamentu, tak stranám a hnutím mimo ni. Do hry vstoupí řada politických subjektů nových, novějších i starých, mezi nimi i SUVERENITA Jany Bobošíkové. Ta si dělá velké ambice zvláště, když vešlo ve známost, že intenzivně pracuje na soustředění „klausovsky“ smýšlejících sil v rámci politického subjektu, který by Klaus zaštítil. Komunikuje se členy ODS, regionálními politickými subjekty i menšími stranami. Z uvedeného vyplývá, že se V. Klaus spojí se stranou Suverenita Jany Bobošíkové, které propůjčí své jméno. Nová strana by se pak (údajně) měla jmenovat Suverenita Václava Klause. Otázkou je, zda je to pomyslná osobní „suverenita“ samotného Klause, nebo SUVERENITA V. Klause jako reálného politického subjektu. Je krok V. Klause krokem správným směrem, správnou cestou? Neplatí zde výše citované „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?“ Vzhledem k privilegiím, které V. Klaus požívá, vzhledem k politickým zkušenostem a (mnohdy kontroverzním, trestuhodným) praktikám, však naplňují důvěrou lidi, kteří jsou přesvědčeni o jeho schopnostech dotáhnou jejich káru do volebního cíle, což se jim v předcházejících volbách nepodařilo. Spoléhají na jeho charisma, vliv, mezinárodní uznání (viz zde: http://www.klaus.cz/clanky/2470), liberální pojetí politiky, konzervativní zásady a svérázné chápání některých atributů, jako neuznávání čistých a špinavých peněz, volné ruky trhu, podstata globálního oteplování (genius přes klimatologii), nadsazené hodnocení životní úrovně v ČR a v neposlední řadě i jeho „multimilionářská skromnost“ v jeho utajovaných miliardách z kuponové privatizace a světového unikátu, tzv. tunelování. Jana Bobošíková v něj skládá naději, že se konečně, byť již ne se svou Suverenitou, ale přesto se svým „dítětem“ dostane když ne do prezidentského křesla, tak alespoň do sesel vládců za pomoci svého oblíbence, exprezidenta Klause. V. Klaus takové rozhodnutí jistě neučinil bez očekávání a predukce, že i on z toho bude nadále těžit. Jeho neskromnost a ctižádostivost je totiž bez hranic, jeho falešné sebevědomí o správnosti svého počínání nezná hranic. Domnívat se, že opětovným vstupem do politiky udělá jen přátelské gesto J. Bobošíkové a jejím přátelům je mylné. V. Klause jednak ví, proč to dělá a co od toho očekává. Jana Bobošíková to ví rovněž. Zda se její, potažmo jejich plány naplní až k úplné spokojenosti, ukáží volby. Ty ostatně budou velmi, ale opravdu velmi zajímavé. Comeback V. Klause v novém subjektu je sice pozoruhodný a plný očekávání (hlavně ze strany J. Bobošíkové), i když se lze domnívat, že to politickou scénu „nesrovná“ natolik, aby výsledky z práce politiků byly z převažující části výhodné občanům. Takovou záruku v podobě V.Klause nelze očekávat ani náhodou. Konec konců, volby a následující dny a měsíce to reálně dokáží. ODS, jejímž zakladatelem V. Klaus byl, si bude muset hledat nové pískoviště, navézt nový píseček, nakoupit nové lopatečky a začít stavět, nejspíše zcela osamoceně, své bábovičky. Zda budou stavět i nové „houpačky“ pro občany, je už jejich věc. Že se však bez nich (jak houpaček tak samotné ODS) občané obejdou, je nabíledni.
