Poznámky k blogu paní Jany Kolářové.

(http://kolarova.blog.idnes.cz/c/357086/Uz-zase-zacal-hon-na-nizkoprijmove-volice.html): --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tento blog je reakcí na blog autorky, s jehož obsahem mám jisté problémy. Jde o serioznost, objektivitu a jednostrannost, kterou v článku bohužel postrádám. Očekávám, že na moje poznámky bude (v lepším případě) řada negativních a kritických připomínek, nebo také možná i virtuální fyzické ublížení na zdraví (v tom horším případě). Nicméně přesto jsem nucen se k tomu vyjádřit. Pozornost zaměřují pouze na odkaz v P.S. ostatní nechávám bez ohlasu.

P.S. určené voličům KSČM: respektuji vaši volbu tak samozřejmě, až je mi trapné to říkat. Nicméně dovolte otázku. Ve jménu komunistické ideologie bylo ve světě i u nás spácháno mnoho ohavného. Čeští komunisté popravovali své politické odpůrce, mučili je, věznili, bili, nutili pracovat v uranových dolech, vysídlovali celé rodiny, zabírali jejich majetky, nedovolovali jejich dětem studovat a své názorové odpůrce i jejich rodinné příslušníky psychicky týrali a je pronásledovali. Čtyřicet let ničili naši zemi, vymýtili občanskou společnost, upřeli nám základní práva a svobody, včetně svobody projevu a pohybu. Budiž, stalo se. Nelze žít v křivdě navěky, ale to nejmenší, co měli komunisté udělat, byla alespoň formální omluva a vzdání se SLOVA "komunistický". Jakási omluva vyřčena byla (nevěřím v její upřímnost, ale aspoň něco), nicméně čeští komunisté jsou JEDINÍ ze zemí bývalého východního bloku, kteří si ponechali komunismus v názvu. Kdyby se vzdali SLOVA komunismus a jinak byli stejní, jací jsou, měli stejné poslance, stejné otce poslanců, stejné poslance-bachaře i stejné řeči a Haló noviny, nezapomněla bych na to, co tu komunismus napáchal, ale byla bych ochotna jim to odpustit. Oni jsou však natolik zpupní a nepokorní, že si tu zločineckou ideologii - jako poslední - nechávají v názvu a tím se nepřetržitě třiadvacet let vysmívají demokracii. Jste tak mladí anebo tak zapomětliví, že vám to nevadí? Jinak řečeno: myslíte si, že by dnes, i když už je skoro sedmdesát let po válce, mohla být v německém parlamentu strana, která by měla v názvu SLOVO "nacistická"? Tak vidíte... Moje poznámky: V první řadě bych si dovolil paní autorku poopravit v tvrzení, že ve světě bylo ve jménu komunistické ideologie spácháno mnoho ohavného. S tím bohužel mohu souhlasit jen částečně, nikoliv zásadně. Chce snad paní autorka tvrdit, že II. světovou válku, válku v Kambodži, ve Vietnamu zapříčinili komunisté, že miliony povražděných lidí, napalmem spálených měst a vesnic, lidí (dětí) způsobili komunisté? Chce snad paní autorka tvrdit, že válku v Afgánistánu, Iráku, Lybii a v jiných zemích, dnes v Egyptě, vyvolali komunisté? Že se všude tam, kde se bojuje, bojuje se za ideály komunismu a proto se vraždí tisíce nevinných lidí? Kdože má pod praporem demokracie zájmy na změnách stávajících režimů v těchto a jiných zemích? Bože, jak ubohé, prostoduché a laciné konstatování o tom, kolik ohavností způsobila komunistická ideologie. Přitom by stačilo, kdyby si paní autorka něco málo přečetla o samotné podstatě komunismu, aby zjistila, že všechno má jiné dimenze. Přesto zůstává neoddiskutovatelnou pravdou, že ohavnosti v rámci komunistické ideologie byly spáchány. Jen je potřeba znát všechny příčiny, souvislosti a okolnosti. Konec konců i američané mají pro své činy a konání vlastní zdůvodnění a omluvu. A my jim to, jako našemu “vzoru demokracie“, baštíme i s navijákem. Ano, i já jsem byl názoru, že by strana měla změnit svůj název a odstranit citované slovo-přívlastek „komunistická“. Pro upřesnění však dodávám, že ze zcela jiných pohnutek či důvodů, než uvádí autorka a sice, že by strana bez tohoto ideologického názvu byla přijatelnější pro větší počet občanů. Tím nechci říct, že by se mělo působit na jejich smýšlení, ale (odpozorováno ze života), mnozí lidé, volící či sympatizující s KSČM jaksi z opatrnosti a bázlivosti to na veřejnosti (alespoň dosud) otevřeně nepřiznávají. Právě proto, že jim jsou (díky některým exponentům ODS a TOP 09) stále podsouvány a připomínány ony události a činy z dob vlády komunistů, jako by oni byli čistí jako slovo Boží (stejně tak činí paní autorka). Že na to dosud představitelé KSČM nepřistoupili, je věc jiná, nicméně i přes výše uvedené skutečnosti se KSČM daří relativně (neočekávaně) dobře. Také proto, že jí k tomu pomohla sama koaliční vláda s ODS a TOP 09 a jejich „bezvadně“ fungující politika! To, že zůstala u ideologického názvu strany má své důvody. Především, představitelé KSČM se veřejně omluvili za skutky, které jdou na vrub bývalé KSČ. Stávající KSČM dělá zcela odlišnou politiku než kritizovaná KSČ. Dále, že se nepodílí na výkonu moci a vládní politice a také, že vedle ČSSD realizuje výrazně proobčanskou politiku. Ve svém programu nemá žádné militantní a uchvatitelské záměry, obhajuje mírovou politiku a spolupráci mezi národy. Název „komunistická“ si ponechala proto, že věří v lepší budoucnost, což je smysl komunistické společnosti. To, že si „provokativně“ ponechala název není proto, že by arogantně přehlíželi skutky z kritizovaných let vlády KSČ, ale prostě proto, že na události té doby nelze pohlížet jen černobíle a zjednodušeně, ale objektivně, což při reálné schopnosti takto na události pohlížet a posuzovat je, má ve výsledku zcela jiný charakter. Bohužel k takovému objektivnímu vidění, posuzování a hodnocení musí být především dobrá vůle. Té se víc než často nedostává.Plytké, jednostranné, jednoznačné, z principu nenávisti a z osobní vůle chtěné odsouzení éry činů a skutků, jak popisuje paní autorka, je ideologická zvůle myšlení a irelevantního hodnocení skutečností, které mají význam. Ten však není do jejich (jejího) hodnocení pojat, protože efekt vyslovených (popisovaných) dějů a skutečností by již nevyzněl v potřebném efektu. Napsat: „Komunisté popravovali své politické odpůrce, mučili je, věznili, bili, nutili pracovat v uranových dolech, vysídlovali celé rodiny, zabírali jejich majetky, nedovolovali jejich dětem studovat a své názorové odpůrce i jejich rodinné příslušníky psychicky týrali a je pronásledovali. Čtyřicet let ničili naši zemi, vymýtili občanskou společnost, upřeli nám základní práva a svobody, včetně svobody projevu a pohybu…“ je mnohem snažší, než reálně vycházet z nějaké hlubší analýzy a poznání, seznámení se s příčinami a přímými souvislostmi těchto událostí (mj. americké způsoby vedení válek je snad podle autorky humánní?). Tím nechci ani náhodou naznačit, že spáchané skutky a činy by měly být omlouvány či záměrně bagatelizovány, nicméně připomenutím jednoho z mnoha faktorů té doby – studené války se všemi svými atributy ( např. tzv. železná opona), by mohlo některým takto jednoduše nazírajícím a hodnotícím lidem pomoci pochopit stav a reálie té doby. Všechno totiž probíhalo v kontextu s dobou, politickou, hospodářskou a mezinárodní situací, poválečným stavem státu, rozdělením Evropy vítěznými mocnostmi, politického, ekonomického a ideologického vlivu na státy a národy pod vlivem trvající studené války. Kdo tyto skutečnosti nevnímá nebo nechce vnímat, nemůže, zcela jistě, na tu dobu pohlížet a hodnotit ji jinak, než činí. Druhá věc je, zda by změnou názvu došlo k jinému nazírání na tuto politickou stranu. Nepochybně by se zase našla řada lidí, kteří by i pod jinou „značkou“ či „firmou“ viděli totéž – komunisty jen s tím rozdílem, že by jim zase bylo předhazováno pokrytectví, zbabělost apod. Protože jisté zkušenosti z praktického života ukazují, že takový pohled může být zbožným přáním těch, kteří již z principu (někdy více, někdy méně pochopitelného) komunisty prostě „fakt“ nemusí (např. M. Benda, K. Schwarzenberg, M. Kalousek, P. Gazdík, P. Nečas /kdysi výkonný svazák/, M. Němcová, P. Sobotka a desítky, možná stovky dalších, včetně bývalých aktivních členů KSČ, např. Štětina). A to přesto, že mnohým z nich nebylo nijak osobně ublíženo, nebyli nijak poškozeni nebo jinak dehonestováni komunistickým režimem. Naopak, řada z nich dnes vykonává (vykonávalo) řadu důležitých nebo významných postů a funkcí jen díky tomu, že za komunistického režimu dosáhli (bezplatného) VŠ vzdělání, se kterým se nejen dobře živili, ale také si později mohli dovolit vstoupit na politické kolbiště, kde také našli (díky svému pravicovému smýšlení) dostatek možností předvádět své, ač sami do té doby nepolitikové, politické (ne)schopnosti. Jmenovat je znamená nosit dříví do lesa. Jinými slovy, jestliže dříve známou housku nebo pletýnku nazveme jinak z důvodů obchodní taktiky, pořád jde o jedno a totéž. Název „obalu“ sám o sobě nezmění „obsah“. Proto je ponechání původního názvu s komunistickým přívlastkem zcela pochopitelné. Nota bene srovnávat přívlastek „komunistický“ s přívlastkem „ nacistický“ je hodně, ale hodně mimo mísu, paní autorko. Paní autorku bych upozornil na několik relevantních skutečností. Jestliže předkládá jako příklad nemožnost v německém parlamentu existenci politické strany s přívlastkem „nacistická“, pak by si měla více a pozorně prostudovat historii poválečné německé parlamentní či jiné vyšší politiky aby zjistila, kolik exponentů fašistického Německa, důstojníků a generálů fašistické armády působilo na různých úrovních veřejného a politického života. Jak jinak než pod jinou hlavičkou, protože dá rozum, že kdyby měli zůstat věrni nacistické ideologii, asi by se těžko uplatňovali. Na to i v Německu mají platné zákony. Kdo ze současných představitelů KSČM se aktivně podílel na excesech komunistů v inkriminované době? Najde se jediný, kterého lze prokazatelně označit a přirovnat k německým aktivním fašistům, nacistům nebo jejich přisluhovačům, kteří (aniž bychom to věděli) působili v německé (mnohdy i vysoké) politice? Je proto víc než samozřejmé, že si nikdo nedovolí veřejně demonstrovat nacistickou minulost, notabene politiku, byť je (v SNR) řada náznaků o její existenci. Paní autorce však stačilo jediné: chce-li psa bíti, vždy si potřebnou hůl najde! A o to zřejmě paní „apolitické“ autorce, která se jinak věnuje divadlu a která se vyznává z toho, že : „Mou královnou je Alžběta II., mým kandidátem na prezidenta byl Karel Schwarzenberg. Zemí mé duše je Velká Británie, městem mého srdce Londýn. Mám ráda moře v Normandii a Bretani a Krkonoše…“ , zřejmě šlo. Jen tam postrádám také něco z amerického (resp. USA) kontinentu. I tak je však nad slunce jasné, že vlastenectví a láska k Česku je z autorky cítit na sto honů!!! Pokud jde o ostatní sdělení paní autorky stran slibovaných (ne)reálných dvanáctitisícových platů a jiné nejapnosti, zdržel bych se jakéhokoliv vyjádření. Je to o něčem podobném jako výše uvedené téma, jen z jiné mísy a na dlouhé (možná i zbytečné) povídání.