Neskutečná rozmanitost jazyka českého kontra Nejvyšší soud

Už jsme si zvykli, že si páni politici ohýbali zákony a vysvětlovali si je po svém. Vždyť už při jejich tvorbě byly v podstatě konstruovány tak, aby vyhovovaly především jim samotným. Že se to dělo (a dosud děje) na úkor prostých občanů, je nasnadě. Jenže je tu nový fenomén – Nejvyšší soud. I ten už několikrát prokázal schopnosti hodné intrikánů z doby temna a ve svém posledním rozhodnutí o propuštění vazebně stíhaných exposlanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra to jen potvrdil.

Kouzlo chtěného je v tom, že ne náhodou a ani omylem si zcela bez velkých problémů vysvětlili pojem slova „ projev“, se kterým si pohráli jako kočka s myší, která byla nakonec zahnána do kouta, aby byla kočce po vůli. Pokud toho nebylo třeba, nikdo nebyl ohrožen, pak se nikdo nezabýval jinou variantou slova „projevu“ než co z něj prvoplánovitě vychází, tedy projev verbálním řečnickým slovem u řečnického pultu, gestikulací, grimasou atd. v rámci vystoupení na půdě sněmovny. Zde, v rámci svobodného vyjádření slova a názoru, pokud by poslanec řekl cokoliv, by bylo chápáno, resp. tolerováno právě v intencích poslanecké imunity. Nic víc, nic méně. Jenže, tento institut byl postupem času poslanci bagatelizován až na roveň jakéhokoliv projevu a to ve smyslu činnosti, konání, aktivit, které se svým způsobem už stávaly jednáním, které je v rozporu se zákony a nabývaly charakteru trestné činnosti. Problém byl ovšem v tom, že takovou činnost, která je v rozporu se zákony si nejen poslanci neuvědomovali, oni ji prostě ignorovali. S vědomím, že oni mohou vše, že oni jsou nad zákony, protože vládnou a mají v zemi moc. Žádné ohledy, svědomí, čest, morálka, etika, to vše zůstávalo daleko za nimi, protože jim toho nebylo zapotřebí, oni měli své kritéria. To vše pak zaštiťovali existencí nějaké demokracie, kterou si upravili k obrazu svému a k výkonu své politické, potažmo osobní činnosti. I samotná kauza ve smyslu jednání paní Nagyové pramení z těchto skutečností, neboť rozsah neodpovědnosti za činy ve smyslu „projevu“ s krytím poslanecké imunity, přerostl i do kanceláří řadových zaměstnanců vlády. I oni své jednání povýšili na bezmeznou, ničím neohraničenou činnost, neboť měli za to, že už i oni mají práva konat bez ohledu na dodržování zákonů. V případě Nagyové jí v tom příkladem šel samotný guru premiér Nečas a v neposlední řadě celá vláda. Vždyť kroky, které učinil premiér Nečas v souvislosti např. církevních restitucí, souhlasný podpis pod Klausovu amnestii a řadu dalších, na zákony a Ústavu se neohlížejících jednání byl jasným signálem, že nic nebrání tomu, aby si paní Nagyyová nedovolila víc, než jí její pravomoci dovolovali. Nemluvě o tom, že by jich, na rozdíl od skutečností, měla mít jen velmi omezený počet. I stalo se, že „padla kosa na kámen“ a i když se tlumily či jinak tutlali (mnohdy až do ztracena) všechny před tím spáchané činy (viz výše) a jednání, nově ve smyslu chápání NS také v „projevu“, tedy nezákoného konání paní Nagyové vyšlo najevo, že „čeho je moc, toho je příliš“! A kauza byla na světě. Co čert nechtěl, do nezákonného jednání, alias „projevu“ byly zainteresovány i další osoby jak s poslaneckou imunitou, tak bez ní. V rámci šetření této kauzy byly, na pokyn státního zástupce, všechny osoby vzaty do vazby. Nastalo šetření, v jehož průběhu se událo mnoho netypických věcí. Mimo jiné, že paní Nagyová, coby ředitelka sekretariátu premiéra a jak vyšlo najevo i premiérova milenka, se stala pro Nečase osudnou a jakkoliv Nečas bránil jak svou účast na činnosti paní Nagyové tak ji samotnou, tuto prekérní situaci neustál a podal demisi jak svou, tak vlády. A bylo zaděláno na další problémy. Přemíra péče, starostí a obav o svou milenku, které se pan Nečas nehodlá vzdát (mezi tím totiž vyšlo najevo, že se se svou manželkou rozvádí) nahnala panu expremiérovi krev do hlavy až tak, že se až nekontrolovatelně, netaktně, hrubě a kriticky začal vyjadřovat na adresu výkonných složek Policie ČR a státního zastupitelství. V kauze ve smyslu podezření zadržených neviděl ani smítko pravdy, proti možnému obvinění se ohrazoval až nepřiměřeně a nastalou situaci hodnotil jako svévolnou, zmanipulovanou a uměle vykonstruovanou kauzu, ve které se všichni v kauze zainteresovaní stali její obětí. Odmítal existenci kauzy „Nagyogate“ a takřka v pomatení mysli překroutil celou kauzu o sto osmdesát stupňů, aby z ní udělal, v rámci svého „projevu“ kauzu s titulem „Ištvángate“! Nutno podotknout, že k takovému závěru došel po zjištění, že ze sedmi ve vazbě držených podezřelých osob, byli tři pánové poslanci propuštěni. To jakoby jej polilo svěcenou vodou a na základě bezprecedentního, neobvyklého a mimořádně nezvyklého posouzení Nejvyššího soudu, nastoupil do proti útoku, tedy proti vyšetřovatelům a zvláště pak proti státnímu zástupci I. Ištvánovi, které z dosud probíhající kauzy viní a chce hnát k odpovědnosti. Vskutku neotřelý způsob chápání výkonu činnosti policie a justice. Pramení to však z výše uvedených skutečností, kdy sebejistota, egoismus, arogance, pohrdání a namyšlenost dovedla expremiéra Nečase do neobjektivní nekritičnosti a histeričnosti, se kterou panovačně oponuje všem skutkům, kterých se měli zadržení dopustit. Dokonce šel tak daleko, že hrál na city a svědomí, když pobyt zadržených osob dramaticky popisoval v těch nejčernějších barvách, kdy se zadržení nacházeli ve stavu utrpení, ponížení, neúcty, ba dokonce v situaci, kdy měli být ohrožováni na zdraví (chudáci nebozí). Rád bych byl u toho abych viděl, jak panu Nečasovi spadla brada, když po propuštění z vazby a opuštění věznice tří „rebelů“ uslyšel z jejich úst (na kamery TV) poděkování a uznání vězeňskému personálu za jednání a zacházení, kterého se jim dostalo po dobu výkonu vazby. To totiž bylo v příkrém rozporu s tím, co pan Nečas úpěnlivě vykřikoval do světa o jejich strádání. Vrátíme-li se k nekonvenčnímu či spíše podivuhodnému vyjádření a rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je třeba se zamyslet, jak a kam směřovalo jejich rozhodnutí o jednání poslanců ve smyslu „projevu“ krytého poslaneckou imunitou. Z posouzení a následného rozhodnutí o konání tří poslanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra lze důvodně vyvodit, že posuzování a rozhodování postrádalo nejen objektivitu, ale i nestrannost a nejspíše byli i pod vlivem jistých, blíže nespecifikovaných či nejmenovaných struktur, o jejichž adresnosti se můžeme jen (a snad i oprávněně) domnívat. Jejich verdikt je totiž, soudě podle vyjádření mnoha odborníků na právo, takříkajíc postavené na hlavu. Pojem slovesa „projev“ totiž rozšířili do neohraničených dimenzí, do nichž pak lze „schovat“ cokoliv jen proto, že takový „projev“ činnosti byl uskutečněn v neomezených prostorách rozsáhlé plochy nemovitosti, zvané budova (půda) Parlamentu ČR. Tím eliminovali původní myšlenku a podstatu „projevu“ jako takového za řečnickým pultem a rozšířili jeho škálu do zcela nekontrolovatelného rozsahu. Tím dali vlastně najevo, že poslanec může konat coby „projev“ činnosti kdekoliv, cokoliv, jakkoliv a komukoliv (od krádeže až po vraždu, pokud ji sám nespáchal, jen se spolupodílel), aniž by byl za to stíhán, protože i ve sklepě, půdě, zahradě či WC je poslanec chráněn imunitou. Takové vysvětlení si může dovolit NS jen v případě, že má k tomu nikoliv právnické, logické a ničím neovlivněné opodstatnění. To se zdá být nepravděpodobné a jestliže pan Nečas mluví o překročení Rubikonu státními zástupci (konkrétně panem Ištvánem), pak pravda je taková, že pokud Rubikon někdo překročil, byl to právě Nejvyšší soud. Kauza Nagyogate a spol. nabývá postupně opačného charakteru. Představitelé pravicových koaličních stran se snaží dehonestovat charakter důvodného podezření spáchání trestné činnosti osob v kauze zainteresovaných a zveličit, znebezpečnit a odsoudit kroky policie a státního zastupitelství. Chtějí odvrátit pozornost od samé podstaty zásahu policie a státního zastupitelství, tzn. od korupce a trestního jednání lidí, na korupci se podílejících, dokonce chtějí, aby policie a státní zastupitelé byli perzekuováni, trestně stíháni a souzeni za to, že se jali vzít spravedlnost do skutečně poctivých a nestranných rukou a potrestat ty, kterým vina bude prokázána. Za normálních okolností by jistě nebylo od věci ani problém „pozavírat“ celou řadu lidí z řad poslanců nebo politiků, jenže o normálních okolnostech nelze mluvit ani náhodou. Je až příliš evidentní, kdo a proč má zájem na udržení antiprávního státu, zabránit trestnímu stíhání vysokých vládních činitelů a poslanců, protože jsou tím ohroženy obchodní a podnikatelské zájmy. Tedy také kromě osobních zájmů politiků, kterým jde o koryta a peníze, o které by tímto způsobem byli připraveni. Jinými slovy, to už není boj orgánů policie a státních zástupců proti korupci a nekalým způsobům politikaření, ale právě naopak, boj korupčníků, politiků a bohatých struktur proti právu a spravedlnosti. Přesto, že vláda premiéra Nečase měla ve štítu nejen rozpočtově odpovědná, ale i proti korupci bojující! Tolik opěvovaná, klíči a hesly V. Havla deklarovaná demokracie, svoboda, právo a spravedlnost dostávají pěkně na frak (kulantně řečeno). Pardon, udělalo se mi nevolno, I doo wen bleet!