Osvald (část třetí)

Osvaldovou druhou láskou byla kosmanka Janička. Zářila antickou krásou, připadala mu jak Afrodita, ta tvář, ty dlouhé vlasy barvy jak včelí med, ta ňadra, ten pas, ty boky, ale hlavně ten hlas, jakoby ho vábila některá ze Sirén. 

Poznal ji když se naučil na kytaru a začal hrát s jednou kapelou. Tak jí složil blues…

Noc píše tuší z ostružin

přijel Velký Vůz

máš v sobě kouzlo pavučin

máš kouzlo múz

než Tě osud vezme pryč

než budu sám

dám do Tvý ruky klíč

a řeknu rád Tě mám

čáru nad obzorem

kreslím Tvojí tužkou na rty

cos´ tu nechala ráno

až ráno

ještě cítím vůni Tvých vlasů

rozhozených

noc objímá svou náručí

je smutný harlekýn

vím že k lásce nestačí

jen Tvůj klín

dost je toho co chci říct

když odcházíš

můžeš z očí číst

jak moc mi scházíš

čáru nad obzorem…

… pak Janička zmizela z jeho života a s Osvaldem to pěkně zamávalo, protože outloňové jsou na to citlivý, neumí být sami. A pak už napsal jen…

Slunce se zřítilo do tmy

a v celém kraji

zhasly studny