Jak mě zvyšování daní na cigára naučilo zase kouřit

Kouřil jsem poprvé asi v 7 letech. Měli jsme na dědině partu, byli v ní vlastně všichni kluci, protože nás bylo na malé vesnici jen pár. Těm nejstarším v té naší bandě bylo 12-13 let, říkali si  Šedí vlci a kouřili v bunkru z větví za starou stodolou. Mě s kámošem bylo 7, první třída zdárně za zády, tak jedny MARICI, pane vrchní (kupoval jsem ty krátký cíga v motorestu s jasným dodatkem "pro dědu", ovšem děd kouřil bétečka)... Ti velcí nám dvěma říkali "Kojoti".

  A tak jsem ty první opravdu školní prázdniny strávil popotahováním MARIC (oranžová krabička s lodičkou a krátký cíga s filtrem v ní). Kouřili jsme s Vlky v jejich bungru, nebo ve vysoké družstevní kukuřici a vedli jsme řeči, které patří k letní pohodě. O šlukování jsme jako Kojoti neměli ponětí a Šedým vlkům jsme tak byli trochu pro smích, ale zasu nás netrápily ty jejich průjmy, no. Pak jsem spoustu let nekouřil, i díky poučení z výprasku mých bratranců, kteří při svém prvním pokusu zapálili ve vedlejší vesnici stoh, hořelo to tedy náramně. Ostré kouřeníčko začalo pak na střední škole, na zábavách a tak. Byly to STARTKY, má největší kuřácká láska. Ty krásné časy, když jsem je báňal a když jsem se je báňat naučil bez toho, abych měl pusu plnou tabáku... Postupem času jsem se vypracoval a o prázdninách, o kterých jsem slavil plnoletost, jsem dal lehce 50-60 STARTEK denně. A poznal jsem JI, slušňačku, vedle které jsem já, prohulený boreček typu socialistického somráka, vypadal jako odborový předák z jatek vedle krásky z reklamy na zubní nítě.

  Líbal jsem hořce, což jí jakožto nekuřačce vadilo. A protože jsem ji měl opravdu rád (jsem s ní ostatně už 24 let), a protože to v dospělosti ztratilo kouzlo zakázaného, začal jsem to huleníčko omezovat. Přešel jsem nejprve na filtrované PETRY a povolil si krabičku na den. Fitr hořel a pálil mě do rtů, když jsem mocnými tahy zkoušel dodat průduškám obvyklou dávku jedu. Ale po měsící jsem byl na 10 tyčinkách s filtrem denně, což bylo slušné. A tak jsem pomalu ubíral, až jsem se dostal na pár chuťovek měsíčně, pak jsem to trochu zvýšil na vojně, ale po ní přišly na svět kluci (naši), a na cigárka nebyl čas a ani prachy. I když chuť si občas zapálit byla pořád. Byl jsem nekouřící kuřák.

   No, nakonec jsem si občas blafnul. Jednou-dvakrát do měsíce, někde u pivča. Kouřil jsem tak spoustu let, kusovky. Náhle byl kusovkám zatnut tipec. Začal jsem žebrat, tedy jen od kamarádů, jen cigárko a jen občas. Ale státní rozpočet si neustále žádal své a daně z cigaret šly nahoru a ještě výš. Začalo mě to žebrání zmáhat. A tak jsem si koupil SVOJI krabičku. Lehký Malbóra. Vydržela mi dva měsíce. Ta druhá jen jeden. A teď už dva roky kupuju krabičku každý dvacátý den. Zvyšování cen cigaret mě dostalo, jsem pravidelný, denní jednokuřák. Mám ji většinou k odpolední kávě. Někdy neodolám, a dám dvě, to když večer zajdu na jedno. Druhý den je smutný, bez kávičky a cigárka, mám už vykouřeno. Možná, že si to pokouřeníčko nechávám jako vzpomínku na Šedé vlky, na druhého Kojata který mi zmizel ve světě, na sladkou chuť mladé kukuřice, na ty první opravdu školní prázdniny.