Dvojí budoucnost Evropské unie

Na přelomu tisíciletí si Evropská unie přiznala, že značně zaostává za ostatními světovými velmocemi USA a Japonskem. Na summitu Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 byl proto v Evropské unii zahájen proces, jehož cílem je do roku 2010 přeměnit EU v nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku, schopnou udržitelného růstu s více a lepšími pracovními místy a s více posílenou sociální soudržností

Nerealističnost Lisabonské strategie vyvolávala od samého začátku úsměv na tvářích odborníků. Přesto, pojďme se ohlédnout , jakou cestu od té doby EU urazila. EU pochopitelně není nejvyspělejším seskupením světové ekonomiky, značných úspěchů však v posledních letech dosáhla. Především se po recesi z počátku 21. století podařilo obnovit hospodářský růst. EU v posledních letech začala růst rychleji než Japonsko a v letošním roce se po dlouhé době ( s výjimkou roku 2001 ovlivněným událostmi 11. září) očekává vyšší tempo růstu HDP než v USA. To že se evropské hospodářství veze na vlně konjuktury potvrzují údaje o vývoji míra nezaměstnanosti. V posledních dvou letech se snížila nezaměstnanost v EU o 2% a pohybuje se tak kolem 7%. Také společná měno Euro si po rozporuplném začátku vybudovala pevné místo mezi světovými měnami a dokonce začala „válcovat“ chřadnoucí americký dolar.

Nebývalý rozkvět hospodářství zažívají především postkomunistické země, které vstoupily do EU v roce 2004 a našly odvahu k nepopulárním reformním krokům. Levicoví politici jako např. bývalý český premiér Jiří Paroubek shazují výsledky pravicových reforem v Estonsku nebo na Slovensku konstatováním, že tyto země patří k nejzaostalejším v EU, a proto je logické, že rostou nejrychleji v EU. Teprve budoucnost ukáže, zda se tito politici mýlí. Příklad irského hospodářského zázraku však dává naději, že snižování přímých daní, odstranění nepružností na trhu práce a výrazná podpora investic do vědy a výzkumu vede k výraznému dlouhodobému ekonomickému růstu. Velkým příslibem pro Unii je skutečnost, že i obyvatelé západoevropských gigantů (Německo, Francie) si uvědomili, že cesta k prosperitě vede přes omezení státního přerozdělování.

Pokud bude EU pokračovat v nastoleném trendu posledních let, tak nemusíme mít obavy o její ekonomickou vyspělost v porovnání s USA, Japonskem nebo rapidními skoky rozvíjející se Čínou. Jaká je však budoucnost EU v mezinárodní politice? Domnívám se, že mnohem černější. Po celé 20. století se pozice Evropy jako mocnosti v mezinárodních vztazích zhoršovala a nevidím žádné pádné důvody, které by nyní měly přispět k obratu. Evropská unie postupným rozšiřováním až na stávajících 27 členských států značně zvětšila svoji rozlohu a počet obyvatel, ale taky ve svém rámci prohloubila již tak značnou různorodost. V tomto uskupení nalézáme jak ekonomicky vyspělé země, tak méně vyspělé země, jak tradiční země tržního hospodářství, tak postkomunistické země, jak země s tradicí liberalismu, tak země s vírou v sociální stát, jak monarchie, tak republiky, jak unitární, tak federální státy, jak rozlohou velké země, tak střední a malé země, jak přímořské, tak vnitrozemské státy, jak katolické, tak protestantské země, jak vítěze, tak poražené velkých válečných konfliktů 20. století… Veškeré tyto odlišnosti se projevují při řešení budoucnosti EU. Již jsme si zvykly na to, že summity EU končí zpravidla neúspěchem a i dílčí úspěchy jsou prezentovány jako stěžejní. Okolní svět to pochopitelně vnímá a bere EU jako nesourodý pakt. Není se čemu divit, když například pro Velkou Británii nebo také Polsko jsou Spojené státy americké přirozenějším partnerem než EU.

Dle mého názoru by se Unie měla zaměřit na prohloubení hospodářské spolupráce mezi svými členy a teprve v době, kdy se začne rozmělňovat různorodost mezi členskými státy, tak se může začít uvažovat o její politické integraci. Otázkou je, jestli se různorodost mezi členskými státy vůbec začne zmenšovat…