Takových "výpadků" mám hromady. A není to věkem, mám to odjakživa. Klepu si na vlastní kancelář, občas i zevnitř, už jsem se tam i (zevnitř) zamkla a pár vteřin byla bez sebe děsem, co se zaseklo (byl večer), v tanečních jsem pobíhala a hledala střevíčky, které jsem měla navlečené na zápěstí...ale ta úleva, že svět je pořád jakž-takž v pořádku, ta je až nekonečná :-)

Taky bych řekl, že je to zcela nevýznamné, jakési automatické pohyby, asociace v jiníém prostředí. Čekal jsem nějakou bombu ;-).

Věřte, nejste v tom sama. Nedávno jsem nemohla najít mobil a prozvonila si ho z pevné linky. Po čase jsem na něm našla zprávu nevyzvednutý hovor. Tak jsem zmáčkla číslo a k mému údivu někdo volal na pevnou. Popadla jsem sluchátko a vysvětlovala, že te´d volám na mobilu a vymáčkla ho. Nechápala jsem vůbec, že zrovna volá někdo, když já v tu chvíli chci mluvit se mnou. Pochopila jsem to až po třetím volání. Byla jsem z toho tak rozčílená, že jsem si musela dát frťana slivovice. To nemluvím o tom jak se vracím s nákupním prázdným košíkem kus cesty nazpět do haly obchodu, nebo jak nesu neoznačený lístek do Metra a zjistím to, když přijíždí vlak. Ta hrůza, že zrovna bude čekat kontrolor u východu před turniketem a jak mu budu vysvětlovat, že jsem měla lístek v ruce a myslela na něco jiného.

Tak to jsou fakt malý nervový krize:)) Tomu spíš říkám výpadky, nebo úlety