Zkreslené vidění – Volná cela

Každá dobrá myšlenka vyvolává reakci. Myslící lidé jsou tedy reakcionáři. Myšlení lidí ovšem zatím není pod kontrolou. A co nelze kontrolovat, je potenciálně nebezpečné. Jak smutné a obtěžující pro držitele moci!

 Každý dobrý skutek musí být přeci po zásluze potrestán. A také neznalost zákonů neomlouvá. Nebo tradiční jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Mít nějakou myšlenku zatím trestné není, ačkoli vládci by rádi věděli, co máme v hlavě, ale až vyslovená je nebezpečná a tudíž trestuhodná. Jestliže tedy není v souladu s tím, co panstvo žádá, abychom si mysleli.

 Čím více si je režim nejistý svou odolností vůči zhroucení a rozpadu, tím spíše je citlivý a háklivý na svou dobrou pověst. Zranit ho lze v tomto směru i nevědomky. A také čím méně funguje společnost na základě morálky a důvěry, tím více potřebuje zákonů. Z obou těchto hledisek jsme zemí prohnilou a nedůvěryhodnou, každou chvílí čekající politickou změnu. Opět jako za Rakouska-Uherska, Protektorátu, poúnorových bolševiků i normalizace se mocipáni bojí pronesených myšlenek, těch, jež nesouzní s žádoucím duchem ideologie, kterou nás denně krmí televize, rozhlas a noviny. Samostatně myslící lidé jsou v lepším případě osočováni z nenávisti, nesnášenlivosti, sympatií k zahraničním nepřátelům a nazýváni dezinformátory, manipulátory, dezoláty a pátou kolonou. Přitom přesně to sedí na jejich odpůrce – držitele moci a jejich nesvéprávný fanklub. V horším případě jsou veřejně dehonestováni, vyhazováni ze zaměstnání a zavíráni do vězení. Své by mohl povídat třeba děkan Ševčík, MUDr. Soňa Peková nebo koneckonců i oba bývalí prezidenti, Zeman i Klaus. A s těmi zákony je to jak za rudých časů. Pro horních pár tisíc nic takového neplatí. Vládní mafie si své soudce už ohlídá.

 Pro dobrou myšlenku už trpěla spousta filozofů. Někteří z nich jsou dodnes slavní a téměř všichni známí jsou už dávno mrtví. Jsem si jistý, že dnes by číši bolehlavu pro učinění zadost spravedlnosti nikdo nevypil. Snad ani sám Sokrates. Galileo Galilei za rouhavé myšlenky dostal doživotní domácí vězení. Karel Havlíček Borovský lázně v tyrolském Brixenu. Za pár básní byl zavřen za 1. světové války Josef  Svatopluk Machar. Prezident nehybnosti, bývalý politický vězeň Husák, čas od času dopřál pobyt v base Havlovi, prezidentu budoucímu. Dnes hradní smetánka předstírá demokracii, a podhradí a přináležející vesnice, že v ní také věří. Trest smrti byl neprozřetelně zrušen coby relikt středověku, ale nepohodlné idealisty lze ničit i humánněji. Jak jsem již výše psal.

 „Kazeň musi byt, tak je to spravne!“, pravil nadporučík Mazurek.