Zkreslené vidění – Vlast

Nic než národ! Tak přesně toto vlastenectví není. Ale časy Zapadlých vlastenců jsou dávno pryč. Globalisté podněcují chaos v celém světě a jazyk imperátorů przní češtinu. Hus i Komenský by dnes ronili slzy.

Slovo vlastenec dnes zní téměř jako nadávka. Kdo se nějakým způsobem k tomuto pojmu hlásí, je zaškatulkován a řazen k těm, kterým médii směrované veřejné mínění říká chcimíři, dezoláti, ruští trolové nebo anonisté. Vyhranění příznivci EU užívají dehonestujícího termínu flastenec. A i drsnější nálepky jsem četl v debatách na internetu.

Přitom než se označení vlastenectví zmocnily politické strany, tedy ještě do poloviny 19. století, šlo bezpochyby o bohulibé a chvályhodné postoje jeho aktérů. Když si vlastenectví po velké válce přivlastnilo Německo a její NSDAP, dopadlo to pro spoustu lidí tragicky. Proto patří dodnes národní socialismus, lidově nacismus, a z něj odvozenina nácek či nacista k jedněm z nejhanlivějších výrazů pro tupý a bezcitný fanatismus. Komunisté o žádném vlastenectví nemluvili, protože jejich náboženství vzívalo mimo jiné proletářský internacionalismus. Ono to ve skutečnosti pro nás znamenalo přijmout vše, co radili a nařizovali soudruzi v Moskvě. Dnes nám radí a nařizují soudruzi z Bruselu. Ale k vlastenectví mají podobný postoj. Podle ideologie, kterou zde prosazují mediální posluhové současné EU, máme být především hrdými obyvateli Evropy. Jedinci, kteří se nějak veřejně snaží dávat najevo své češství, moravství, slezanství či jinou národní příslušnost, jsou v lepším případě přehlíženi a nebráni vážně, v horším zesměšňováni a dehonestováni, a nato vesměs házeni do stejného pytle s agresivními primitivy, neonacisty.

Mohl bych zde úpět, jak je strašné, že si naši zem za pár korun rozebírají zahraniční kapitalisté, jak nás odírají a ženou do úpadku cizí bankéři, nadnárodní řetězce draze prodávají nekvalitní potraviny nebo jak se naši politici trapně uklánějí před svými pány z daleké Tramtárie. Nebudu to ale dělat. Jistě by se našli tací, kteří by mne proto označili za příznivce a i snad voliče komunistů, ANO, SPD nebo podobně hříšných spolků. To ať si řeší jiní jinde.

Mnozí lidé považují za dostatečný projev vlastenectví například veřejné a společné sdílení euforie z vítězství ve fotbale. Mám na mysli slogan Kdo neskáče není Čech a poskakování v rozjařeném davu. Stejné davy si jindy žádají krev. A za některé Čechy se stydím, ačkoli s nimi mám společný jen jazyk a stát. Třeba za ty, kteří tykají každému Vietnamci, ačkoli ho vidí poprvé v životě.

Vlastenci se scházejí každý rok v srpnu v Příčově. Byl jsem tam také. A několik jich asi našel.