Zkreslené vidění - Upřímně litovat

Bývalý komunista je podobný nesmysl jako bývalý černoch. Lítost projevená tehdy, není-li jiné volby, je dost trapná a málo uvěřitelná. Což se týká každého zločince bez rozdílu vyznání i příslušnosti.

 Bylo by krásné, kdyby každý nejdříve myslel, a až potom něco dělal. Ale to bych toho chtěl snad moc. Člověk si ze všeho nejdříve stvoří alibi, tedy omluvu. Ne vždy, ne všichni. Ale často asi ano.

 „Táto, už ses tam přihlásil?“. „Mámo, zbláznila ses? Teď jsem kandidát. Udělám jim pár nástěnek a bude to v suchu.“. „No hlavně aby Pepu vzali na ten gympl.“. „Neboj, viděj snahu… a v komisi je Lojza.“. Takhle nějak mohl kdesi doma probíhat rozhovor o členství v KSČ v 70. letech. Být komunistou přinášelo tehdy spoustu výhod. Už i jen vedoucí party elektrikářů musel mít rudou průkazku. Co teprve vyšší posty. Děti se snáze dostaly na školy. Pořadník na koupi škodovky pro komunistu nebyl tak dlouhý. Výjezdní doložka prošla uličním výborem hladce a dovolená v Jugoslávii se občas povedla. A podobně. Víra v mrtvé soudruhy byla formální a Kapitál četlo jen pár disidentů, ale ti byli vždycky divní.

 Po převratu v listopadu 1989 zbyla z bývalé státostrany jen partička staříků a několik fanatiků. Když tedy nepočítám později se přidávající některé idealisty z řad postpubertální mládeže. Kam se jen ti komunisti poděli? Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, děti, umřeli. Chtělo by se říci s Krátkozrakým a Járou Cimrmanem. Ale bylo to trochu jinak. Někteří sice umřeli, ale mnohem víc jich jednoduše zdrhlo. Ono to už nepřinášelo žádné výhody, lidé se na komouše dívali skrz prsty… tak co tam? Jiní se rozprchli do nových stran a zkoušeli tam šířit své vize sociální spravedlnosti. Proto se u nás těžko pozná levice od pravice.

 Po druhé světové válce spojenci v Německu provedli denacifikaci. Po konci studené války nikdo neprovedl dekomunizaci. Proto rudne vše, kam šlápne noha bývalého soudruha. Rozlezlo se to nejen po Evropě, ale vrací se to i zpět z Ameriky. Málokterý komunista lituje minulosti. Ale mnohý se těší na svou budoucnost.

 Jestliže zločinec u soudu projeví účinnou lítost, má jakousi šanci vyfasovat nižší trest. Podobně je na tom katolík po svaté zpovědi, případně po zakoupení odpustků. A možná i komunista u prověrkové komise. Ne každý ale tu příležitost dostal. Třeba rudoch Slánský.

 Čulibrk nemá iluze o upřímné lítosti žádného zločince. Ani těch dosud nepotrestaných. Nicméně je vždy lepší vědět co dělám, než se omlouvat.