Zkreslené vidění - Umím číst myšlenky

Číst něčí myšlenky je neslušné. Je to jako přijít k někomu domů a hrabat se mu ve skříni nebo ochutnávat jídlo z ledničky. A horší, než mu civět za zády přes rameno do novin.

Je štěstí, že myšlenky nám (zatím) nikdo ještě číst neumí. Ačkoli by mnozí lidé, instituce a psychicky nemocní satrapové toužící po neomezené moci chtěli. Stačí, co o nás vědí už dnes.

Kdyby tak kdysi ve škole, když jsem byl v hodině zeměpisu uspáván údaji o způsobu obživy obyvatel Ghany, nadmořské výšce hor na Kavkaze a politické geografii rozvojových států, vyučující věděl, co se mi právě honí hlavou! A byly to tehdy úplně jiné věci. Má dneska Jitka zase červené kalhotky? Půjčí mi Jana opsat úkol z občanky? Stačí mi pětikoruna do kina na ten film, a je vůbec přístupný? Bude už brzy zvonit? Ovšem soudím, že mu bylo zcela jasné, na co právě jistě nemyslím. Což si potvrdil následující vyučovací hodinu, kdy jsem dostal zaslouženou čtyřku nebo pětku za trapný výkon u tabule.

Myšlenky sice číst neumím, ale poznám, že Milenka si ještě od včerejška pamatuje vše, co jsme si řekli, a proto je nebezpečné se byť jen špatně podívat. Budu rád, když vůbec dostanu oběd. Během čekání na autobus v duchu nadávám kuřáckým prasatům, která asi netuší, že vajgl se nemá házet na chodník. No, holt je tak vychovali doma. Nahlas ale ani nešpitnu. V autobusu sedím na půl zadku a myslím si, že někteří lidé by si měli kupovat dvě jízdenky, nebo aspoň cestovat vestoje. A kdo by četl mé myšlenky při zírání do novin, byl by překvapen, kolik umím sprostých slov. Což jsem občas i já.

Kdyby lidé, kteří tvrdí, že mají mandát k vládnutí od svých voličů a že proto jsou neomylní, kteří jsou naočkovaní beztrestností a přesto nakažení morální leprou, věděli, co si o nich ostatní opravdu myslí, okamžitě by odstoupili. Co kdo o nich říká, píše a proti nim dělá, dávno vědí. Není to nic láskyplného ani jinak příznivého, ale zjevně to nestačí, aby se chytili za nos a odešli kamsi do ústraní meditovat a zpytovat svědomí. Natož aby se odebrali k soudu a učinili doznání o svých skutcích a hříších. Mají hroší kůži a svědomí zabíjačkového guláše. Ovšem nevěří-li si ani mezi sebou, ba ani sami sobě… Spoléhají na to, že spravedlnost je slepá a myslí si, co jí našeptají právníci.

Měli by se fakt stydět. Dokud na to mají trochu času.