Zkreslené vidění – Rodinný typ

Někdo má rád děti. Někdo je rád vyrábí. Ovšem někdo je musí také vychovávat. Lze to nechat i na škole nebo jiných institucích, ale pak nelze očekávat nijak kvalitní výsledek.

 Rodina je základ státu. Což je pravda. Kde už jinde by měl človíček získat ponětí o tom, co je správné, komu lze věřit, že se vyplatí spolupracovat, mít někoho rád a chápat, co a proč po něm kdo chce? Na ulici se těžko cokoli dobrého naučí a škola ho spíš zkazí.

 Mělo by tedy být přirozené, aby stát rodiny podporoval. Ano, tak by to být mělo. Ale zdá se, že stát rodinu bere spíše jako konkurenci nebo nutné zlo. Vyjde ho levněji, jestliže se postará jen o účinnou indoktrinaci budoucích otroků, pardon – občanů, a vše ostatní přenechá rodičům.

 Patřím k těm z nás, kteří za rodinu považují mámu, tátu a děti. Tedy ženu, muže a jejich potomky, případně adoptivní děti. Nechci upírat žádná práva homosexuálům, pedofilům, xenofobům, ba ani inteligentnímu rosolu z druhé planety obíhající kolem Proximy Centauri, ale ony dvě bytosti mající na starost děti by měly být alespoň psychicky zdravé a výchovy schopné. Což zatím mohu tvrdit nahlas. Zvrhlíkem budu až poté, co tady levičáci západního střihu (zatím zde mají název sluníčka a nevalnou pověst) nastolí diktaturu pravdy a veřejného blaha.

 Dnes se opět do rodin vkrádá nešvar, který byl průvodním jevem kdykoli se potlačovala svoboda slova. Za normalizace mi doma rodiče důrazně připomínali, ať nikde nevyprávím nic o roku 1968, o tom, co si povídáme o komunistech a papaláších, a že si ladím Svobodnou Evropu už vůbec. Komukoli a hlavně ne ve škole. A je to tady znovu. Soudruzi jsou opět na všech rozhodujících místech. „Pepíčku, s nikým se nebav o politice, neříkej nikomu, kam jezdíme na dovolenou a že nemáme rádi cikány. Kolik komu dlužíme snad ani nevíš…a na koho nadáváme u televize, do toho taky nikomu nic není!“.

 Rodina by měla vést děti k poznávání dobra, nastavovat jim hodnotový řebříček a vůbec je vést k ušlechtilosti. Teoreticky. Leckde jde ale jen o shromaždiště lidí, kteří mají společné jméno, minulost, záchod a vánoční stromeček. Někdy ani to ne. Snad ještě horší je kombinace nevýchovy s velkým počtem dětí. Což se děje především u části populace, která si zvykla parazitovat na zdravé a aktivní společnosti. Tam s množstvím potomků vedených špatným příkladem přibývá vyžírků. Neboli jablko od stromu daleko nespadne.

 Kvantita holt není kvalita.