Zkreslené vidění – Pamětník

Dávno mrtví se bránit nemohou. Padouch nebo hrdina? Dějiny píší vítězové, ovšem překážejí jim v tom pamětníci. Těm nelze nabulíkovat cokoli. Ale je možné se o to snažit. U některých úspěšně.

Historiografie neboli dějepisectví byla vždy služkou v domácnosti pánů u moci. Minulé události lze vykládat různě, tedy i tak, jak je to vládnoucí aristokracii milé a její ideologii vhodné.

Do školy jsem chodil v sedmdesátých letech, v první půli normalizace. Dějiny pro nás končily druhou světovou válkou. Žilo ještě dost lidí, kteří měli vlastní zkušenost s tím, co se dělo poté, a asi proto se žádný učitel nechtěl dostat do konfliktu s nikým z nich. Což by se asi stalo, kdyby pokračoval podle osnov daných tehdejšími ideology. Masarykova republika byla zahalena do neurčita, z kterého se vynořilo nejvýš založení KSČ roku 1921 a Duchcovská stávka, kde Masaryk nechal střílet do dělníků. Sám 28. říjen se slavil jakožto významný den. Ne ovšem na památku vzniku ČSR, ale coby Den znárodnění klíčového průmyslu v roce 1948. Ano, klíče byly velmi důležitým atributem tehdejšího režimu.

Co bylo, bylo. Dnes je všechno jinak. Na školní děti místo nevzhledného starce Gustáva Husáka shlíží pohledný generál Petr Pavel a už se nemůže stát, že by vzpurného žáčka učitelka vytahala za uši. To by se její profesní život počítal už jen na hodiny. V dějepisu se žáci dozvědí, že Prahu osvobodili vlasovci neboli ROA, a že poválečný odsun Němců byl bezcitným vyhnáním, protože většina z nich vlastně byla v odboji proti Hitlerovi. Proto se také z Prahy vypařila před lety hrdinně v noci socha sovětského maršála Koněva. Ovšem bourání pomníků není výsadou jenom naší znovu ideologizované doby, ani naší země. V USA si z nás vzali v tomto směru špatný příklad a čas od času zmizí někde socha Kryštofa Kolumba nebo jinde busta Woodrowa Wilsona. A začalo to snad u nás skácením Mariánského sloupu. Dav nadšený nově nalezeným vlastenectvím během vyhlašování republiky našel domnělý symbol národního útlaku.

Tvůrci dějin se u nás již tradičně přetahují o Aloise Jiráska, svatého Václava a Mistra Jana Husa. Nebo spíše o husitství. Kupodivu Karel IV. zůstává stále největším Čechem.

Jakožto pamětníka mě dnes historici nemají rádi. Pamatuji totiž, že za té hnusné komunistické normalizace nebloudili ulicemi bezdomovci, rohlíky nebyly druhý den gumové, neslyšel jsem o nikom, že by neměl na nájem, lidé si více věřili – alespoň ti, co se znali, a práci měl každý.

Kampak se to hrabalo na nynější liberálně demokratický ráj!

V Mostě, dne 8.1. LP 2024