Zkreslené vidění – Optimismus

Být optimistou znamená, že věci příští očekáváme v naději, že dopadnou dobře. Tedy ne tak, jako vždy, kdy nás události opakovaně usvědčily z nemístného idealismu a naivity. Ale výjimky a zázraky se občas dějí. Nebo ne?

 Neboli i z bezvýchodnosti se dá snadno zešílet. Čili jak se říká – naděje umírá poslední. Lepší je proto být optimistou, než vůbec nebýt.

 Český národ (samozřejmě, že moravský také) byl vždy velice přizpůsobivý. Nic jiného mu ani nezbývalo, chtěl-li přežít. Hrubou silou vítězil málokdy, a když už ano, ne nadlouho. Ne bezdůvodně zná každý Jana Žižku, ale Jan Palacký je pro většinu mladých neznámá osobnost. Přitom naši obrozenci v 19. století na poslední chvíli zabránili vymření češtiny. Konec třicátých let minulého století nám dal také zabrat, ale ani Protektorát nebyl ještě to nejhorší. Tedy pro rovnou páteř.

 Po válce už jen vydržet být optimistou vyžadovalo značnou dávku idealismu, často i víru v uskutečnitelnost komunismu. Ta sama o sobě nadlouho vítězila nad rozumem i slušným chováním. Další vlnu optimismu zadusily tanky 21. srpna 1968. Kamarádi ze spolku přátel SSSR naše soudruhy nenechali ve štychu. Pseudorevoluce roku 1989 dala vypuknout opět nějakým nadějím, ale postupné a neustálé zklamávání se v politické reprezentaci završené vládou fialového hnusu dělá z optimismu už jen postoj vhodný pro členy současné politicko-ekonomické mafie nebo jejich oddané voliče. Což opět zavání idealistickou vírou, a nikoli racionalitou.

 Ovšem nic netrvá navěky a čím jsme hlouběji v morálním i ekonomickém bahně, tím blíže jsme krachu systému a zrodu nového, lepšího. Jak vždy většina trýzněná nenažranou elitou doufá. Z Blaníku stále ještě nikdo na pomoc nepřijíždí. Což znamená, že ještě není tak zle a že se musíme o svá práva a pořádek postarat sami. Zatím nás jen okrádají, vodí za nos, lžou nám, prodávají nás do zahraničí, dělají z nás blbce a pitomce a smějí se nám do obličeje. A my to znovu vydržíme. Jen se trochu přikrčíme, mávneme rukou a zabouchneme jim dveře. Někdo půjde do hospody a tam jim to natře. Další si doma pustí televizi a zkoukne další díl nekonečného seriálu Ordinace. Jiný půjde vyvenčit pejska. V sobotu, někteří už v pátek, odjedou na chaty nebo odejdou na zahrádky trhat plevel a zalévat jahody.

 Ano, to už tady bylo. Mlčící většina předstírá konformitu, zatím jde ale o rezignaci na účast na společenském dění. Demokracie je na tom stejně jako Pravda a Spravedlnost. Každý jich má plná ústa, ale znát je nikdo nechce.

 A profesor Fiala se usmívá z Kyjeva až do Bruselu.