Zkreslené vidění - Nepravdivost lži

Lež je to, co nám podsouvá jako svůj podpůrný argument náš názorový odpůrce. Tak by mohla znít jedna z definic víry v lež. Absurdní, že?

 Lží je plný internet, což je jistě jasné každému. Lží jsou i plné noviny, zprávy v televizi a rádiu. Dokumenty jsou manipulací, události jsou podávány tendenčně, co není přímo lží, je alespoň polopravdou, a to vše je vystláno nesmysly a zábavou na úrovni idiocie. Tak to vidí skeptik, který se označuje za realistu. I ten však musí uznat, že občas se přesto nějaká zajímavá i pravdivá informace objeví. Jak ji ale poznat?

 Lidé trpící nepřekonatelným sklonem věřit v jimi uznávané autority, to mají snadné. Převezmou mínění svých guru. Zbylé menšině nezbyde, než použít vlastní mozek.

 Jelikož každou informaci není možné prověřovat, lze se alespoň zčásti spolehnout na prověřené zdroje, tedy ty, které v minulosti lhaly nejméně. Což platí i o lidech.

 Politováníhodné, ačkoli běžné, časté a v jistém smyslu i přirozené, je lhaní a dezinformování obyvatel ve veřejném prostoru a někdy by se dalo říci i ve státním zájmu. Pod tím si lze představit kdeco. Třeba lest jakéhosi Odyssea s dřevěným koněm při dobývání Tróje. Nověji pak některé zpravodajské akce za druhé světové války, například přepadení polského vysílače v Gliwicích. A také inscenování lásky dělnictva k soudruhům na tribuně během oslav Svátku práce. I Dubčekovo posrpnové lkaní nad zradou, státnické polibky Brežněva a šílené úsměvy amerických prezidentů. A nekritické uctívání Václava Havla, doufám, že dnes překonané.

 Lidé jsou čas od času hnáni do ulic jakýmsi ušlechtilým zaujetím, občanskou odpovědností, smyslem pro dobro. Události roku 1989 protentokrát vynechám. Veřejnost se zapojila v roce 2001 do boje o Českou televizi, náměstí se plnila během výzvy Děkujeme, odejděte, při manifestacích odborářů a poslední dobou vzrušuje davy vidina rezignace předsedy vlády Andreje Babiše. Je vznešené bojovat proti zlu. Je to i boj za správnou věc? Dříve či později vyjde na povrch, komu a k čemu je to dobré, neboli proč hlas ulice zněl právě tak, jak ho bylo slyšet.

 A už se někdy někomu povedlo přesvědčit oponenta z protikladné nebo zcela nepochopitelně zbloudilé názorové bubliny o své pravdě a jeho hlouposti (pardon, pomýlenosti)? O takovém případu jsem dosud neslyšel. Zde přeci argumenty nepomohou – jde o věc víry.

 Čulibrk i autor někdy lžou. Ale zdráhají se vždy si věřit.