Zkreslené vidění – Méněcennost

Doba je vymknuta z kloubů a nemocná je celá společnost. Šílenci, psychopaté a neléčení pacienti psychiatrie vedou zástupy do záhuby. Jdeme v temnu a nevíme ani kam a proč.

 Co člověk nemá, po tom touží. A podobně – čím není, tím by chtěl být. Proto trpaslíci závidějí velikost obrům, zatímco ti by chtěli být alespoň o něco menší, protože se nevejdou do auta a v autobuse se otloukají o madla. Hlupáci závidějí chytrým vzdělání a dobrý plat, ti pak jim blažené nevědomí a snadný život. Staří by chtěli být mladšími, nemocní zdravými a chudí milionáři. Nebo alespoň manželkou některého z nich. A spousta lidí touží po slávě. Být tak alespoň jednou v televizi! Nebo potkat ve vlaku Lucii Vondráčkovou!

 Nejhorší jsou ale lidé toužící po moci. Takového človíčka poznáte jistě už ve školce. Na pískovišti bourá tunely a bábovičky ostatním chlapečkům a holčičkám, erární hračky považuje za své a nikdo ho nemá rád, protože musí být vždy po jeho. Ve škole pak patří k výrazným osobnostem a jeho jméno si budou dlouho pamatovat nejen spolužáci, ale i učitelé. Jak se v dospělém životě dostane k možnosti rozhodovat o osudech lidí, už se nikdy té příležitosti nepustí. Usedá do zastupitelstva, stýká se s důležitými a vlivnými lidmi z místní a později celostátní politicko-ekonomické mafie, je náměstkem, šéfem politické strany, ministrem, někdy i premiérem a prezidentem.

 Pocity méněcennosti bývají pravděpodobně u některých lidí oprávněné. Zvláště u těch, kteří si svůj nedostatek vynahrazují jinak, ale neznají míru. Tak se může stát, že máme ve vedení státu premiéra Fialu, jenž si svůj komplex méněcennosti vyrovnává přehnanou úslužností k administrativě Bruselu. A vůbec celou vládní smečku, která kráčí v jeho stopách. Ministrem vnitřností Rakušanem počínaje a ministryní války Černochovou zdaleka nekonče.

 Mám za to, že veškeré současné zlo, všechna přehnaná sebedůvěra, povýšenost a papalášství mocných, necitlivost, opovrhování zákony a demokracií vůbec, které nám předvádí vládnoucí pseudoelita, má původ v komplexech méněcennosti. V naivní důvěře v jejich obyčejnou a přirozenou slušnost jsme je připustili ke správě našich věcí. Nyní nevíme, jak z nich udělat lidi a z nás svobodnou a sebevědomou společnost. Ty bytosti se zkrátka včas neléčily.

 Zatím přibývá blbé nálady a méněcennými si občas připadají ti, kteří se odmítají podřídit dobou podmíněnému diktátu neoliberální zvůle. Někteří říkají témuž fašismus. Ve zdravé době by titíž byli morálními vzory a školy by si pokládaly za čest, kdyby přijali pozvání na besedu se žáky.

 Věřím, že jimi jsou.