Zkreslené vidění – Lidé, bděte

Touha po sebeprosazení blbců se projevuje hlasitým křikem, bezohlednou arogancí těch z nich, co se dostali k moci, a vytrvalostí klíštěte, pokud se už přisáli na finanční zdroj – státní kasu. A morálně nadřazenou neomylností.

 Nebojte se. Nebudu vás nudit letitým odkazem komunistického hrdiny Julka Fučíka. Ostatně mladší z vás ani už nevědí, o koho šlo. Což je ostatně dobře. Dnes máme jiné ikony.

 Vývoj společnosti probíhá ve vlnách. Určitě zde, ve střední Evropě. Vzpomeňme jen na z hlediska historie nedávné časy, kdy se hroutila Říše zla, jak Sovětský svaz a jím řízené soustátí nazval kdysi Ronald Reagan. Obracelo se to všude kolem, až se zdálo, že snad na nás zapomněli. Ale náš samet přišel. I změny ve světě přicházejí ve vlnách. Pochopitelně, zdrojem bývají zpravidla velmoci. Rusko, USA, Čína. Nechybělo mnoho a Evropa po první světové válce mohla být celá rudá. V 60. letech se osamostatňovaly britské, francouzské a další kolonie. Ropná krize v 70. letech donutila i soudruhy zdražovat, ačkoli tvrdili, že se nás netýká. A oranžové revoluce odstartované v Tunisku se ostatně také šířily až podezřele rychle.

 O politice během vlády rudého bratrstva se nedalo mluvit. Sami tvrdili, že je diktatura proletariátu. Své trůny předali nové šlechtě proto, že se už na nich neudrželi. A vlastní ideologii nevěřili ani sami, natož poddaný lid. Zmiňuji to z důvodu, že jsme po nádechu svobody zpočátku ani nezpozorovali další nastupující vlnu nevolnictví a poroby. Vlnu hysterických výkřiků rozmazlených fracků, přepjaté morální čistoty, sebemrskačství zelených flagelantů, upírů a zombie všech barev a neblahých úmyslů páchaných ve jménu ideologie dobra.

 My, pamětníci komunistických blábolů převtělených ve vědecké učení a státní ideu, s hrůzou poznáváme, že jde o stejné strašidlo. Strašidlo udržující davy v nejistotě a poslušnosti. Bylo tu za Rakouska i před ním, Protektorátu, po únoru 1948, během normalizace… a vstává znovu. S každou novou restrikcí obtěžující nás, obyvatele tohoto opět ukradeného a prodaného státu, sílí a stává se protivnějším a nelidštějším. Ukazuje nám svou tvář prostřednictvím našich vládních úředníků, dosazených do funkcí volbami asi tolik regulérními a svobodnými, jako je demokratická naše demokracie. Která je pro nás dost podobná křesťanskému Bohu. Stejně jako Boha, nikdo ji nikdy neviděl, ale stálým omíláním o její existenci, prospěšnosti a nezbytnosti jsme ujišťováni v přesvědčení, že žijeme v nejlepším možném systému a snad i světě. A ano, jsou i horší – despocie, samoděržaví, tyranie a diktatury. Ale i lépe spravované protektoráty.

 Jak jen říci, co se to dostává k moci? Idiokracie?