Rudá helma, má letní láska (povídka pro náctileté)

"Nástup, děcka, nástup!" Hlavní vedoucí tábora stála na travnatém plácku mezi chatkami a ječivým hlasem svolávala osazenstvo tábora k nenáviděné ranní rozcvičce. Ve svých khaki šortkách a zeleném tílku vypadala čerstvá padesátnice se svou kyprou postavou docela legračně. "Instruktoři taky! Instruktoři taky!" linulo se širokým okolím.

Ospale jsem se dopotácel před budovu, která sloužila jako jídelna a noclehárna vedoucích. Ostré ranní slunce mě na chvíli oslepilo. Můj první tábor v roli instruktora. Pomocná síla, která za stravu a nocleh budí respekt u těch nejmenších a snáší posměšky puberťáků, kteří se na klasický tábor v lese nedaleko valašské metropole - Rožnova pod Radhoštěm - dostali snad omylem.

Ostatně stejně jako já. Místo toho, abych se svým bicyklem hltal jeden kilometr za druhým a snil o účasti na Tour de France, musel jsem po večerech prohlížet malé špunty, jestli se do nich během pobíhání lesem nezakouslo klíště. A teď navíc rozcvička.

Ale co, přetrpím ještě pár dnů a pak mě čeká srpen plný letních radovánek před tím, než se vrátím do školní lavice. Prvního září že mě bude třeťák! Ne, že bych se do školy těšil, ale jako student třetího ročníku se zařadím mezi mazáky. Úplně to vidím. Přestanu nosit přezůvky, na učitelky budu vrhat povýšené pohledy a taky si udělám řidičák. Jo! Za půl roku mi bude osmnáct a myslím, že pak přehodnotím svou dopravu do školy. Trmácet se celý jeden kilometr každé ráno s brašnou na zádech? Pche, to je pro bažanty. Koupím si auto a budu pán! Pan Někdo, student gymnázia s vlastním autem. Středoškolák jako z amerického filmu. Ale nejdřív budu muset přetrpět tenhle tábor. Sakra.

Rozcvička, snídaně, během dopoledne zabavit prcky a odpoledne na túru. A tak každý den. Naštěstí je půlka dvoutýdenního pobytu za mnou.

"Po-řád-ně! Pro-táh-nout!" pokřikovala rytmicky udýchaná vedoucí. Pane bože, jak ta ženská vypadá komicky. Peroxidem vypálené krátké vlasy a potem orosené vysoké čelo zářily na všechny strany. Až jsem se strachoval, že mě oslepí jedním z prasátek, která se od ní na sluníčku odrážela.

Upřímně řečeno jsem se té osmihlavé sani snažil už druhý den vyhýbat. Neměl jsem náladu snášet její vražedné pohledy po tom, co se mi právě ve chvíli, kdy jsem míjel její asymetrickou postavu, vysypaly z batohu plechovky s pivem. Pravda, nebylo to moje pivo. Zabavil jsem ho o pár hodin dříve svým svěřencům a rozhodně jsem neměl v úmyslu předávat tuto kořist dál.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem se po tělovýchovném programu úspěšně vyhnul dalším společným aktivitám a k ostatním se přidal až ve chvíli, kdy areál zalila nasládlá vůně táborového ohně. Večer se pomalu přehoupl do druhé poloviny a ti mladší se odebírali do svých postelí. Pohodovou atmosféru u dohasínajícího ohně, kde zůstalo jen pár instruktorů a vedoucích, ale muselo něco narušit. Takové už totiž zákony schválnosti jsou.

"Ona tam fetuje odlakovač!" vychrlila že sebe asi sedmiletá holčička v růžovém pyžamku s Malou mořskou vilou.

"Co?" vyvalila oči jedna z vedoucích.

"Ta holka na chatce tam čichá k odlakovači na nehty a hrozně to tam smrdí," hlásilo děvčátko.

"Já jsem ti říkala, abys nedávala ty malý s těma velkejma," sepsula nasupeně šéfka tábora svou kolegyni.

"Já tam skočím," zvedl jsem se z pařezu, na kterém jsem se mezitím uhnízdil a následoval očividně vyděšenou školačku. Společně jsme došli k jedné z chatek, jíž dominovala klasická sedlová střecha sahající až skoro na zem. Když jsem otevřel dveře, vyvalil se na mě nezaměnitelný zápach ředidla. Nebyla to nepříjemná vůně, naopak. Vlastně mám to štípání v nose docela rád. Ale spát bych v tom, pravda, nechtěl.

Na posteli seděla dívka s rudými vlasy na mikádo a obličej,který rozhodně nepatřil malé holčičce. Co tohle dělá na táboře? Z jejich očí sršelo sebevědomí a stříkalo všude kolem. Na ten pohled, kterým mě probodla, nezapomenu.

"Ahoj brouku," prohodila a vrátila se ke svému pilníčku, jímž si cvičenými pohyby upravovala nehty. Malém jsem oněměl. Kolik jí je? Dvacet? A co sakra dělá na dětském táboře?

"Hele, co myslíš, že bude lepší? Černá, nebo nechat modrou?" culila se na mě těma svýma provokativníma očima, kolem nichž jsme v mdlém světle hádal zbytky černých linek a make upu.

Koutkem oka jsem zahlédl vytřeštěný pohled dítka po mém boku, které udiveně sledovalo celé vystoupení. Prvotní šok ze mě konečně opadl a já se přiblížil k tomu stvoření na posteli, které na mě doslova viselo očima. Suverénně jsem ji vytrhl pilníček z ruky a posbíral lahvičky s lakem na nehty na jejím nočním stolku.

"Vrátím ti to na konci turnusu. Teď spát!"

"Pán je nějakej drsnej," ušklíbla se ta malá potvůrka a já se rozhodl ji ignorovat. Jsem přece instruktor, zodpovědná osoba. Musím budit respekt! Otevřel jsem okno a do chatky vstoupil chlad a vůně lesa. Uložil jsem sedmiletou táborníci, zhasl světlo a beze slova odešel.

Druhý den jsem prožil jako ve snu. Nedokázal jsem vnímat okolní svět. Myslel jsem jen na ni. Na její pohled. Na tu přirozenou drzost. Na ten sex-appeal.

"Hele, Lůňo," odhodlal jsem po chvíli váhání oslovit jednoho z kolegů.

"Copak?"

"Ty máš na starosti puberťáky?"

"No, ale ne všechny."

V jeho hlase zazněl náznak zvědavosti.

"A chatku osm?"

Podíval se na mě a lišácky se usmál.

"Osm? No jasně, tam bydlí helma."

"Co?"

"Ta holka s účesem ve tvaru helmy, vole. Něco mezi Kleopatrou a Rossim."

Lůňa mě sledoval v očekávání, že z mého výrazu vyčte, oč  jde.

"A není to ta buchta, co jsem jí sebral lak na nehty?"

"Tos byl ty? No ty vole," chichotal se, "ty vole, ta řvala celý ráno, co seš prý za kokota."

"Vážně?" pokusil jsem se o úsměv. "Co ona je zač?"

"Ona? Hele, ta holka je totální magor. Hned první den jsem ji načapal v posteli s frajerem ze druhé skupiny."

"Cože?"

"Jo! Normálně měla v pelechu toho blonďáka z vedlejší chatky. Ale jazyk za zuby. Znám jejího bráchu z fotbalu, tak jsem si to nechal pro sebe. Jasný?"

"Jo, jasně, jasně, jako hrob."

Toho večera jsem se rozhodl vyrazit na tajnou misi. Mým cílem se stala chatka číslo osm. Bylo něco před půlnocí, když jsem potichu otevřel dveře a zamířil k posteli té potrhlé holky. Ihned mě zmerčila a na její tváři se objevil široký úsměv. Dvojice mladších dívek na palandách pravidelně oddechovala. Jen pěkně spěte, holky, pomyslel jsem si a posadil se na prázdnou postel naproti té rozesmáté bytosti. Konstrukce starého dřevěného lůžka zapraskala a dítko nede mnou sebou škublo. Po zádech mi přejel mráz.

"Buď v klidu, ty probudí jen moje laky. Máš je?" šeptala do pološera dívka.

"Jasně, tady, ale neblbni s tím. Jak se vlastně jmenuješ?"

"Petra."

Posadila se a já si všiml v bílém světle, které pronikalo pootevřenými dveřmi na její stehna, té hebké pleti, kterou jen decentně zahalovaly růžové kraťásky. Petra se nepřestala culit.

"Já jsem Jindřich," vypadlo že mě, když jsem se nabažil pohledu na to překrásné děvče s uhrančivýma zelenýma očima. Ta drobná holka mě neskutečně přitahovala.

"Tak si přisedni, Jindřichu," poplácala místečko vedle sebe.

"Já už poběžím. Chtěl jsem ti říct nějakou hezkou pohádku, ale když už holky spí, tak je nebudeme budit."

"Hele, neboj se, jo?"

"Čeho?"

"Mě!"

"Proč bych se tě bál?"

"Mrkáš jak o život, celou dobu čumíš na moje nohy, uhýbáš pohledem a začal ses pěkně potit. A buď v klidu. Zítra mi bude patnáct."

"Tak já přijdu zítra."

Usmál jsem se políbil ji na tvář.

"Dobrou," mrkla na mě a já potichu zavřel dveře.

Svůj slib jsem nesplnil. Vždyť jsem instruktor a ona je tu jako dítě! Nechtěl jsem mít další průšvih. Začal jsem se své bohyni s rudou helmou na hlavě vyhýbat. Ale poslední den se ve mně probudil lovec. Počkal jsem si na správnou chvíli, kdy byla Petra o samotě a vyrazil. Teď, nebo nikdy! Tentokrát se však neusmívala.

"Tys nepřišel!"

Posadil jsem se na schody její chtaky, z níž zrovna vynášela svůj bágl.

"Neseď tady a odnes mi to k autobusu!"

Bože, ta byla nasupená. Domina jedna. Popadl jsem překvapivě těžkou tašku a uvědomil si, že misogyn že mě nikdy nebude.

"A dáš mi číslo?" zeptal jsem se opatrně, ačkoli jsem plánoval zvolit rozhodný tón.

"Jo, třeba dvacet dva, spokojenej?"

"Tvoje číslo!"

Bez řečí mi vytáhla z kapsy telefon a vyťukala devět číslic.

"A ulož si mě jako Nymfu, jo?"

Na její tvářičce se znovu objevil úsměv.

Asi jsem se zamiloval. Poslušně jsem odnesl její zavazadlo a nastoupil do mikrobusu připraveného pro instruktory. Nemohl jsem se neotočit, když jsme konečně vystartovali po prašné cestě směrem k domovu, ale moje femme fatale už byla v nedohlednu...

Hned druhý den po příjezdu jsem nedodolal a nymfě zavolal. Jedno zazvonění, druhé...

"Hálo? Kdo je tam?" zazněl ve sluchátku mužský hlas. Okamžitě jsem zavěsil a zkusil vytočit číslo znovu.

"No haló?" ozvalo se na druhé straně a já bezpečně poznal, že mluvím s Petrou.

"Ahoj, to jsem já, Jindřich z tábora."

"Jindřich?"

"Jo, Jindřich, instruktor."

"Jo,už vím. Co chceš?"

"Já nevím. Třeba rande?"

Překvapil jsem sám sebe. Takhle se osmělit.

"Fajn, tak večer u splavu."

"Počkej, kdo to byl? Předtím to zvedl nějakej kluk."

"Brácha. Hele, nemám teď čas. Buď v osm u splavu."

"Kde?"

"Ježíš, ty nevíš, kde je za městem splav?"

"Kterej?"

"Dobře, ty trdlo, tak na náměstí. Já už tě tam dovedu."

Jakmile domluvila, hovor skončil. Nestačil jsem říct ani 'ň'. Tak prý brácha. Aha. Jestli to hihňání v pozadí bylo dílem jejího bratra, pak je asi stejnej blázen jako jeho sestra.

Tak dobrá. V osm na náměstí. Vytáhl jsem svoje nejlepší džíny, novou mikinu, tátovi na chvíli ukradl jeho toaletní vodu, kterou jsem na sebe následně skoro celou vycákal a samozřejmě jsem nemohl zapomenout na svoje boxerky s beruškami pro štěstí. Dorazil jsem na hlavní náměstíčko a čekal. Radniční hodiny odbily osmou, čtvrt na devět a Petra nikde. Malém jsem to už vzdal, když se z podchodu vyloupla její drobná silueta.

"Ahoj, už jsem chtěl odcházet."

"Ale nechtěl," nahodila zase ten svůj přidrzlý kukuč a vycenila zuby.

"Tak kam teď?"

"Přece ke splavu."

"A tam?"

"Hele, brouku, nebuď zvedávej. Uvidíš."

Chytla mě za ruku a táhla ven z města podél řeky. Opustili jsme městskou zástavbu, prošli kolem koupaliště a když jsme míjeli zahrádkářskou kolonii, zaslechl jsem hučení padající vody. Moje bílé tenisky změnily barvu na 'odporně zablácenou' a slunce pomalu předávalo světelnou nadvládu svému menšímu bratranci, Měsíci, jehož bílá zář pomalu zaplavovala krajinu temným světlem, v němž se utápěla i moje nervozita.

Pomalu jsme došli na lávku přes řeku a Petra mě nekompromisním gestem postrčila k železnému zábradlí. Beze slova mě začala líbat. Bylo to elektrizující, úžasné a abych byl upřímný, zcela nové, nepoznané. Moj ruce nezkušeně bloudily po jejím těle. V životě jsem nebyl tak vzrušený a chtěl pokračovat do nejdelší smrti. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že skoro zastínilo řev, se kterým se voda vrhala z pětimetrové výšky. Petra najednou přestala. Zmateně jsem tápal rukama, až jsem konečně zacílil na její ňadra. Na to si rozepla bundu a vykasala tričko. Chvěly se mi ruce. Podívala se mi do očí. V životě jsem nic podobného nezažil. Jako by mým tělem neustále procházel elektrický proud. Zbrklými pohyby jsem se nažil rozepnout její podprsenku, až se mnou ztratila trpělivost a vysvobodila se z jejího sevření sama. Do noci se vylouply její překvapivě velké a pevné vnady. V tom jsem ucítil její ruku na svém poklopci.

"Hm, pán je připravenej," prohlásila znalecky a začala rozepínat knoflíčky na mých kalhotách. V mžiku překonala trenýrky s beruškou a její ledová ruka konečně našla svůj cíl.

A to byl konec. Zima, nervozita a moment překvapení dokonaly dílo zkázy a neúspěchu  letní noci. Děvče se však nevzdávalo. Když jsem pochopil, že moje poprvé žádným skutečným poprvé nebude a místo prvního zářezu na pažbu si domů ponesu stigma muže, který zklamal, chytil jsem svou novou přítelkyni pevně za její dokonalý zadek a vyzvedl ji tak, abychom mohli pokračovat v líbání. Její nohy se okamžitě omotaly kolem mého pasu a v tu chvíli jsem věděl, že ji miluju.

Cestou zpátky jsem raději mlčel. Myslím, že v jednom z módních časopisů vytištěném na křídovém papíře psali, že v podobných chvílích má muž taktně přejít na jiné téma a svůj neúspěch nekomentovat a v žádném případě se neomlouvat. Jiné téma mě nenapadlo, takže jsem neříkal nic. Alespoň prvních pět minut. Pak to přišlo. Někdy si říkám, že na přísloví 'Mlčeti - zlato' asi něco bude.

"Promiň, víš, ona byla zima, víš?"

"Jojo, v klidu."

"Navíc, viděla jsi, že jsem byl připravenej, ale jak jsi na mě sáhla tou studenou rukou, víš?"

"Už o tom nemluv, jo?"

"No, já jen, aby sis nemyslela, že jsem impotentní, nebo tak něco."

"Pssssst!"

Dívka vedle mě začala být řádně podrážděná a ze mě se v té chladné noci řinul pot jako rozbouřená řeka v období záplav.

Doprovodil jsem svou milou domů, kde na mě čekalo další nepříjemné překvapení v podobě jejího otce.

"Petro, domů!" křičel ze dveří rozhněvaně.

"Dobrý večer," pozdravil jsem slušně, "tak já poběžím, na shledanou."

"Nikam nepůjdeš!"

Jeho svalnatá postava se pomalu přibližovala k brance, za níž jsem stál jako opařený. Utéct? Ne, zachovám se jako chlap!

"Víš ty vůbec, kolik je hodin? Víš, kolik jí je let? Máš sice dva metry, ale rozumu tak pět!" supěl.

"Pane, já jen..."

"Mlč! A příště, jestli se moje malá Petruška nevrátí do desíti domů, tak si tě najdu a to uvidíš ten tanec!"

Se sklopenou hlavou jsem odcházel ke svému domovu. Ha, tak malá Petruška. Ten člověk neví, co má doma za dračici. Blbec jeden.

Na tu holku jsem nemohl přestat myslet. Na její půvab, drzost a to erotično, které sršelo z jejich přisprostlých očí. Další dny, ačkoli mě její tvář budila že sna a během bdělého stavu se před mýma očima neustále objevovala její ňadra, jsem se neodvážil jí ani zavolat, natož se zastavit u jejího domu, kde kromě neustále štěkajícího psa hrozil útok ze strany jejího neurotického otce. Ale, přiznejme si, já nebyl tou dominantní polovinou našeho vztahu, takže mě ani nepřekvapilo, když se po dlouhých čtyřech dnech konečně ozvala.

"Ty se se mnou jako nebavíš?"

Žádné 'ahoj', ani 'jak se máš', prostě okamžitě k věci. To děvče se mi líbilo. A moc!

"Já jsem teď nemohl, víš?"

"Ale prd, jsi podělanej z mýho otce a máš strach, že se ti zase nepostaví. Nezajedem na pískovnu?"

"To není pravda. Já jsem teď... "

"Psssst!"

"Fajn, zajedem. Kdy?"

"Hned. Vem si kolo. Čekám tě doma."

"A není tam..."

"Naši jsou v práci," zachichotala se a zavěsila.

Jako splašený vůl jsem běžel do koupelny pro ručník a jako na drogách zrychleně pobíhal po zahradě a hledal plavky. Všechno jsem naházel do batohu a ačkoli horké srpnové sluníčko nepřetržitě pálilo salvu svých horkých paprsků, já prožíval stav podobný zimnici, spojený s tunelovým viděním a intenzivními výpadky myšlení. O zdravém rozumu už nemohla být ani řeč.

Udýchaně jsem dorazil k jejímu domu. Samozřejmě, že jsem čekal. Ale čím byla půlhodinka nervózního přešlapávání ve srovnání s vyhlídkou na společně strávené odpoledne. Konečné jsem ji spatřil. Přiléhavé růžové tílko, pod nímž se rýsoval horní díl plavek a kraťulinké šortky. Byla jako vždy naprosto okouzlující. A jak voněla!

"Sorry, já si ještě lakovala nehty," prohodila ledabyle a šlápla do pedálů. Cesta lesem uběhla jako nic a já se už nemohl dočkat, až si rozložíme deku a budeme se věnovat plážování. A třeba bychom si mohli konečně popovídat. Vlastně o tom děvčeti nic nevím, přemýšlel jsem.

Dorazili jsme na osamocenou plážičku. Zhmotněné soukromí. Nikde ani živáčka a ze všech stran keře a stromy. Ideální místo.

"Tady je to super, tady jsem nikdy nebyl."

"To je moje tajné místečko," špitla, když se snažila na nerovném povrchu rozprostřít deku.

Posadila se a stáhla mě k sobě.

"Já mám vážně štěstí," culil jsem se doslova blbecky, když jsem ji chtěl okouzlit jedním z předem připravených komplimentů.

"Štěstí? Proč jako?"

"No, že jsi se mnou."

"Hm, jednou na tebe musela přijít řada."

"Co?" na sucho jsem polkl a zmocnil se mě pocit, jako by mi někdo vyrazil dech.

"V tak malým městě? Zas tolik chlapů tu není," pronesla lakonicky, uvelebila se na mé paži a mou dlaň přemístila na své ňadro.

"Koukám, že jsou ti ty plavky trochu malý, ne?" culila se. Znovu ten pohled. Tep se mi zrychlil. Spokojeně jsem zkontroloval své nádobíčko a řídil se instinkty. Najednou jsem si připadal zkušenější, měl jsem pocit, že vím, co mám dělat. Centrální počítač bez mého vědomí řídil pohyby jazyka, rtů i prstů. Vše se zdálo být dokonalé. Petra mi zhluboka dýchala přímo do ucha a jemně se ústy dotýkala ušních lalůčku. Hořel jsem nedočkavostí. Plavky na jejím těle byly minulostí a já věděl, že teď to přijde. Její ruka sjela k mým nejintimnějším partiím a já věděl, že s tím, co nahmatá, bude spokojená.

Chvíli jsme si jen tak hráli a pak to přišlo. Petra se otočila na záda a já v souhře s jejími pohyby najednou klečel nad jejím božským tělem. Naše pohledy se střetly. Ta vášeň a to očekávání bylo doslova hmatatelné. Obratně rozvázala tkaničku na mých plavkách a nechala je sklouznout ke kolenům.

Nevím proč, snad ten tlak v mě hlavě, že tentokrát to musí vyjít...

Opět jsem zklamal. To, co napínalo plavky na samou hranici pružnosti materiálu a co Petra lačně požadovala, zmizelo během vteřiny neznámo kam. Sám před sebou jsem ztratil tvář může. Zklamání, zmar a sebeobviňování.

Má drahá se naštvaně odvalila na kraj deky a já tentokrát raději mlčel.

O týden později už jsem se seděl v autě a za okny sledoval ubíhající maďarskou krajinu jako film míhající se na platně letního kina. Na střeše vozu se ve větru zmítalo moje kolo a já se měl těšit na čtrnáct dnů strávených v jeho sedle. Ale netěšil. Moje mysl zůstala společně Petrou v rodném městečku. Po tom všem jsem ani nedoufal, že by na mou maličkost (to je mi ale hloupý dvojsmysl) celé dva týdny věrně čekala zavřená ve svém pokoji. O to větší překvapení přišlo se zprávou, která na mě třetí den po příjezdu vybafla z telefonu.

'Máš se? Už přijeď. Je tu nuda. Nymfa'

Nestačil jsem zírat. Petra? Skutečně? Vůbec mi to nešlo dohromady s její povahou, s jejím chováním a už vůbec ne s mými výkony. Chtěl jsem se rozepsat, jak mi chybí, jak toužím ji znovu vidět, ale neměl jsem jak. Internet hostel nenabízel a na pokusy o připojení se ani můj mobil netvářil vůbec vstřícné. Jediná možnost - návrat do devadesátých let a najít internetovou kavárnu.

Projel jsem pár městeček a obcí, než jsem po třiceti kilometrech šlapání dorazil do Egeru, kde na výloze jedné z kaváren skvěl nápis 'Internetoszak kavarentoszarok'.

Sedl jsem ke klávesnici a jal se vypsat ze svých pocitů. Po půl hodině jsem milostné dílko konečně odeslal. Během cesty zpět jsem očima doslova hypnotizoval displej telefonu. Dokonce jsem na chvíli ztratil přehled o situaci na silnici, takže mě jeden z řidičů, kterému jsem málem zkřížil cestu, počastoval výrazem 'Fekete coklozsak hovadarozs!'

Všechno zbytečně. Petra se neozvala. O tři dny později jsem opět vážil šedesátikilometrovou cestu v nesnesitelném horku, ale kromě nabídky třiceti hovězích steaku za poloviční cenu mě v mailu nečekalo nic. Prohlédl jsem i složku s nevyžádanou poštou, ale šest inzerátu s tematikou prodloužení penisu a zkvalitnění erekce mi v této situaci přišlo jen jako trapná provokace.

Po návratu jsem bez ohledu na jejího otce opatrně stiskl zvonek na staré oprýskané brance. V záplavě ranních paprsků se objevila její tvář. Tentokrát bez úsměvu. A bez jejího elektrizujícího pohledu.

"Něco jsem ti dovezl."

Petra se ke mně přiblížila šouravými kroky.

"Co to je?"

Její koutky se trochu nadzvedly, ale do té usměvavé tvářičky, do které jsem se zamiloval, to mělo až příliš daleko.

"Lak na nehty."

"Jů, děkuju."

Pusa na tvář. To vypadá slibně.

"Půjdeme večer ven?" vypáčil jsem ze sebe.

"Počkej chvilku tady, já se oblíknu a promluvíme si."

Jsem sice začátečník ale z televizních seriálů vím, že když si chce žena promluvit, nevěstí to nic dobrého. Letadla v břiše a nevolnost. Co mi chce? Na štěstí mě nenechala příliš dlouho čekat. Vzdálili jsme právě tak daleko, aby nás případný pozorovatel v jednom z oken jejich domu neměl šanci vidět a posadili se na lavičku. Takovou jsem Petru neznal. Vážná, klidná a trochu zamračená.

"Já ti musím poděkovat," začala a vyvalila  ta svoje obrovská kukadla.

"Za co?"

"Otevřel jsi mi oči."

"Prosím? Jak?"

"Uvědomila jsem si, že už s chlapama nechci nic mít."

"Sranda, že? Hahaha!"

"Ne, vážně, ty troubo! Mám teď holku."

"Jako fakt?"

"Jo!"

"Kdo to je? Znám ji?"

"Hele, neřeš to. Vůbec. A zapomeň na mě, jo?"

Políbila mě na tvář a odešla. Zůstal jsem sedět na lavičce nedaleko budovy gymnázia jako abstraktní sousoší neznámého autora. Jako socha, která právě schytala dávku od holubí letky a nemohla s tím nic dělat. Z mé první skutečné holky je lesbička. Lesba. Během pár týdnů se mnou konvertovala na druhou stranu barikády. Ale plyne z toho pro mě jedno poučení: Musím se ještě hodně učit, hodně učit.

Ted mě omluvte, jdu se vybrečet a možná přehodnotím svůj postoj k nabídkám, které mi chodí do mailu. A hovězím steaku teď vážně nemluvím...