Uprostřed postýlky v jednom dětském pokojíčku sedělo na velkém modrém polštáři kuře. Žluté plyšové kuře. Černé zvědavé oči a velký zobák. Sedělo si tam, dívalo se kolem sebe. A dívalo se bedlivě, hlídalo totiž polštářkové království!
Ostatní zvířátka se kuřete trochu bála. Bylo totiž ze všech největší a někdy svou zlobou dokázalo vystrašit všechna ostatní zvířátka! A co se kuřeti líbilo ze všeho nejméně, byli noví obyvatelé postýlky. Kuře se vždycky umělo pořádně rozzlobit, když se v jeho blízkosti objevil někdo nový. Jako toho rána, když přišla medvědice s medvíďaty.
"Kde se tu berete?" křičelo kuře svým chraplavým hlasem na medvídky.
"My jsme tu noví," pronesla opatrně medvědice a malá medvíďátka se k ní přitulila.
Hnědé heboučké kuličky se choulily ke své mamince. Měly z kuřete skutečný strach. Když tu najednou se v rohu postele něco pohnulo. Pes Leopold! Starý rozvážný bručoun, který si z kuřete nikdy nic nedělal. Měl rád svůj klid a příchod nových zvířátek ho vyrušil z jeho dlouhého spánku.
"Co se tu děje?" ozval se svým hlubokým důstojným hlasem a vydal se ke skupince zvířátek.
"My jsme tu noví," zopakovala starostlivá maminka třepajících se medvíďátek.
"A kde jste se tu vzali, my vás tu nechceme!" rozčilovalo se kuře, mávajíc zběsile křídly.
"Neumí, neumí," pookřála mláďátka a pod jejich čumáčkem se objevil úsměv.
"Co? Co neumím?" domáhalo se kuře odpovědi.
"Létat. Létat přeci. Máváš tu křídly jako o život a ne a ne se vznést," vysvětlila medvědí máma a na tváři starého Leopolda se vytvaroval rošťácký úsměv. I ostatní zvířátka, kterých bylo v postýlce víc, než je dohromady prstů na rukou, měla radost z toho, že kuře, ono velké žluté kuře, z něhož šel patřičný strach, neumí létat. A co víc, že se objevil někdo odvážný, kdo se mu postavil.
"To přece neumí nikdo," opáčilo kuře.
"My ano, my ano," chlubili se medvídci a než bys řekl med, se vznesli nad postýlku.
"Já vám ukážu, darební medvědi!" kvákalo kuře na všechny strany a v marné snaze vzlétnout plácalo křídly jako o život.
"Jsi příliš těžké," promluvil opět pes Leopold, sledujíc kuře, jak se snaží dostat do vzduchu.
Mezitím medvíďátka létala nad postelí sem a tam. Tu sedla kuřeti na hlavu, tu mu proletěla těsně před zobákem, až si vybrala místečko mezi dvěma polštářky, aby si odpočinula.
"Ti moji neposedové," povzdychla si medvědice.
"Poslyšte, chlapci," zadíval se Leopold na dvě hnědé kuličky, které právě oddychovaly po bujarém poletování. "Vítejte v našem polštářkovém království, ale dám vám jednu radu. Dobrou radu. Doteď to byla klidná postýlka, tak doufám, že se vaše maminka postará o to, aby to tak zůstalo."
Šedivý bručoun se přísně díval na medvídky a ti tiše přikyvovali. Stejně jako jejich maminka, na níž Leopold významně mrknul.
Kuře se ještě nestačilo vzpamatovat z toho představení, které se právě odehrálo před jeho zobákem. Muselo uznat prohru a nové létající členy přijmout. "Ale když tu s námi chcete být, budete se chovat slušně," neodpustilo si.
"Kuře má tentokrát pravdu," dodal Leopold a sledoval, jak se medvídci zabydlují v novém domově. Jako dobře vychovaný starý pes pomohl medvědici uložit její dva plyšové rarášky, vzal ji za pacičku a dal se s ní do řeči. A kuře? To ještě dlouho poté mávalo křídly a doufalo, že se mu konečně podaří vzlétnout.
Text: Jindřich Husička
Ilustrace: Jana Polášková
