Dnes večer jsem se rozhodl podělit se s vámi o svou nejnovější povídku. Hekzké počtení. Evropa, blízká budoucnost...
Robert svou práci nemiloval. Vlastně ji nenáviděl. Domů se vracel jen na víkendy a hlas vlastní ženy slýchával nejčastěji z telefonního sluchátka. Jeho syn, ten desetiletý klučina s nezbednýma očima, vyrůstal prakticky bez otce. Víkendový táta a víkendový manžel. Přesně tím byl.
Když se před dvanácti roky s Monikou brali, všechno se zdálo být tak snadné. Báječná práce nedaleko domova, dokonce tak skvěle zaplacená, že novomanželka mohla zůstat doma. Měli před sebou slibnou budoucnost bez obláčku na obzoru. Ale pak, když Monika čekala jejich potomka, přišla rána, která zamíchala karty osudu tak, jak by si Robert kdy jen těžko dokázal představit.
Jejich podnik prosperoval a on se těšil zaslouženého respektu mezi kolegy i nadřízenými. A přesto se jako služebně nejmladší zaměstnanec ocitl na dlažbě. Vždycky si rád postěžoval na nová nařízení a nesmyslné regulace, ale tentokrát se slizká byrokratická ruka dotkla přímo jeho. Na Robertovo místo nastoupil někdo jiný. Bez náležitých zkušenosti, s pochybným vzděláním, ale s důležitou poznámkou v dotazníku: Nekřesťanského vyznání. Robertovi se ještě dlouho proháněla hlavou slova "pozitivní diskriminace" jako meluzína. Nakonec byl rád, že našel alespoň nějakou práci. Nezaměstnaných etnických Evropanů s vysokoškolským diplomem bylo všude jako máku. Ale kdo by jim dál práci? Kdo by se postavil úředníkům a odmítl naplnit kvótu. Místo aby seděl ve své kanceláří a dělal to, co ho bavilo, obor, který vystudoval a v němž vynikal, probíral se teď tunami papírů a odhazoval stranou vše, co do lisu nepatřilo. Firmy na třídění odpadu s nálepkou EKO rostly poslední dobou jako houby po dešti a "těm druhým", jak Robert často nazýval přistěhovalce, se mezi odpadky nechtělo.Tady byl vítán
Po práci se toho dne, ostatně jako jako každé odpoledne, vrátil do své garsonky. Neměl náladu se bavit. Myslel na svou rodinu stovky kilometrů vzdálenou. Podíval se na hodinky. Ještě je čas, pomyslel si. Volával Monice každý večer a do smluveného času zbývaly bezmála tři hodiny.
Sedl si na postel a přemýšlel. Celý den se musel bránit myšlenkám, které jeho na mysl času od času útočily jako supi na mršinu uprostřed pouště. "Věřím ji. Věřím své ženě," přesvědčoval sám sebe a zaháněl pochybnosti do nejniternějších vrstev svého podvědomí. Míval ty skličující nálady jen zřídka, ale když přišly, dokázaly ho zaměstnat na dlouhé hodiny, někdy na celé dny.
Ale dnes to bylo jiné. Od rána ho sužoval jiný pocit, než pochybnost. Měl tušení. Tušení něčeho zlého, společně s představou, jak Monika v jejich manželské posteli... Ne, snad ne. "Musím věřit své ženě," opakoval si. Nakonec se odhodlal.
Zvedl telefon a zpaměti vyťukal číslo domů. Dvě zazvonění.
"Hálo," ozval se dětský hlásek na druhé straně.
"Jak se máš, ty malej darebáků?" do očí mu vyhrkly slzy, když slyšel toho malého rošťáka.
Ačkoli dnes zněl hlas jeho syna nějak zvláštně. Jinak.
"Jsi nastydlý?" zeptal se starostlivě.
"Kdo volá?"
Roberta otázka zarazila. Cožpak nepozná svého otce.
"Ale no tak. To jsem já, táta."
Chlapec se na chvíli odmlčel.
"Tati?"
"Jak bylo ve škole, chlapáku? Zavoláš mi k telefonu maminku?"
"Ale tati, maminka je přeci s tebou v ložnici a říkala, abych vás nerušil."
Robertovi se doslova zhroutil celý jeho svět. Rozbrečel se. Ten pocit, ty pochybnosti. Všechny černé představy, které ho provázely, se ve vteřině naplnily. Jeho žena, zatímco on se snaží zabezpečit svou milovanou rodinu, ho podvádí. Před očima měl černo. Nenáviděl ji. Tu mrchu! Vzlykal, potil se a všechno to napětí, nespravedlnost i náhlé prozření se měnily v nenávist a žluč. Takového sám sebe neznal. Všechny potlačované pocity, které za poslední roky musel vstřebat jako houba, se draly na povrch.
"Chlapče," ozval se znovu po krátkém odmlčení, načež si odkašlal, "uděláš, co ti teď řeknu, ano?"
"Ano," špitl tiše klučina.
"Víš, kde mám zbraň, že ano?"
"Ano tatínku, vím," zněl chlapcův překvapený hlas z aparátu. Robert se na chvíli zasnil.
Vzpomínal na chvíle strávené na střelnici, kdy společně drželi těžký stříbrný revolver a jeho synek nadšeně tiskl spoušť. Do vzpomínek se znovu vedrala představa jeho nevěrné manželky. Představa, jak někdo jiný, koho navíc jejich malý synek považuje za jeho samotného, proniká do míst, kam směl jen on, znovu ovládla jeho mysl. Nikdy předtím nezažil, aby srdce bilo tak rychle. Všechna krev mu stoupala do hlavy on měl pocit, že musí každou chvíli prasknout.
"Je nabitá, dávej pozor," snažil se znít klidně.
Nastražil uši. Snad zaslechl dětské kroky, jak malý chlapec cupital do tátovy skrýše pro zakázanou hračku.
"Tatínku, není nabitá," ozvalo se po chvíli.
"To je zvláštní, vždyť jsem ji... Víš, kde mám náboje?"
Opět bylo slyšet cupitání.
"Pamatuješ, jak jsem tě učil nabít revolver?"
Chlapec přitakal, aniž si uvědomil, že ho Robert nevidí.
"Hotovo," pronesl slavnostně klučina.
"Synku, teď musíš něco udělat. Poslechnout tatínka."
"Ano?"
"Otevři dveře do ložnice, zamiř na postel a střílej! Mačkej spoušť! Střílej, dokud to jen půjde."
Chlapec neodpověděl. Znovu slyšel dětské kroky a zavrzání dveří do ložnice. Snad se k němu dostal i hlas jeho vzdychající ženy. A pak rány. První, druhá, třetí... Dál nepočítal. Slyšel salvu ostrých ran svého revolveru a pak kovové cvakání, jak úderník dopadal do prázdných komor.
"Co mám dělat teď?"
Chladnokrevnost, jakou ta otázka zazněla, přiměla Roberta uvědomit si alespoň částečně, co se právě stalo. Jeho žena je mrtvá. A jeho syn, z něhož udělal dvojnásobného vraha, se teď ptá, co má dělat. Robert se rozklepal.
"Tati," naléhal kluk.
"Chlapče, synku," do jeho slov se dral pláč, "jedu domů, jedu za tebou!"
"Dobře. Co mám dělat teď, tati?"
Ta dětská bezelstnost, pomyslel si Robert a jeho mozek pomalu zpracovával, co všechno se během předchozích pěti minut odehrálo. Nemohl mluvit a začala ho ovládat panika, ale nechtěl na sobě dát nic znát. Alespoň ne před svým synem.
"Běž na zahradu, vem si s sebou pejska a počkej mě v altánku, přijedu za pár hodin," odhodlal se konečně k odpovědi.
"Pejska?"
"Ano, Rafana, vem ho s sebou."
"Tati, ale tys mi přece pejska zakázal."
Chlapec si z něj dělá legraci. Ten kluk si vůbec nic neuvědomuje.
"Dobrá, tak si vem knížku a utíkej do altánku!" přistoupil Robert na jeho hru.
"Altánku?"
"Na zahradu. Běž!" zvýšil konečně hlas.
"Tatí, co to povídáš? Jaký altánek?"
"To už stačí!" křičel Robert do sluchátka.
"Tatínku!" chlapec se rozplakal. Jeho pláč zněl jinak než obvykle. Robert zavěsil. Rychlým pohledem přelétl displej telefonu. Začal se znovu potit. Jejich číslo končí trojkou, ne devítkou! Jako v transu otevřel nepřečtenou zprávu:
Lásko, s kým telefonuješ? Už deset minut máš obsazeno. Myslím na tebe. Miluji Tě. Monika.
